Šrí Lanka, Šrílanská demokratická socialistická republika, je země, kde jsou portugalské, holandské i britské vlivy patrné včetně architektury a uliček některých měst, pozůstatků pevností, kanálů, červených poštovních schránek i jízdy na silnicích vlevo. Země po více než čtvrt století decimovaná občanskou válkou (1983 – 2009). Země masivně zasažená tsunami v roce 2004, další katastrofa, která přinesla desítky tisíc obětí. Země rozvojová a rozvíjející se, která vás mnohými zážitky a vzpomínkami vrhne do rodné země 80. let. Země četných klimatických pásem, ve kterých se během jednoho dne můžete slunit či ve stínu kokosových palem chladit u vyhřátých a skoro neosvěžujícíh vod Indického oceánu, projet nížinami a deštnými pralesy až na vysočinu s čajovými plantážemi a pohořími zvedajícími se do výše kolem 2500 metrů nad mořem. Země mnoha náboženství, svatých míst (na nichž si musíte z respektu sundat klobout i boty a rozpálená dlažba vám spaluje chodidla), mešit, křesťanských kostelů, buddhistických i hinduistických chrámů (z jejichž barev a výzdoby vás přechází zrak a máte pocit, že přijela pouť, avšak nehlučná a naopak vás naplňující obrovským klidem), kulturního děditctví oceněného a chráněného UNESCO.

Země, kde nejpopulárnějším sportem je kriket. Hraje se a kouká se na něj vždy a všude (včetně průvodců na vlakovém nádraží). Země, kde se žije v chatrčích zbitých z několika kusů plechů i honosných vilách. Země, kde dospělí i děti na hlavách nosí dřevo, pytle, barely, klestí. Země velkého množství volně pobíhajícíh a hladově vyhlížejících psů, z nichž mnozí vypadají nemocně a denně mezi sebou svádějí velké boje. Země, kde jsou pouliční lampy na manuální ovládání. Země rice (nejčastěji dlouhá a plochá) & curry servírovaného k snídani, obědu i večeři a požívaného pravou rukou. Země, kde i údajně nepálivý kečup vám sežehne ústa a Soptík by v porovnání s vámi měl jen malou šanci na vítězství. Země, kde vám ananas podávají osolený či s chilli. Země, kde vonné tyčinky provoní vzduch u chrámů, v restauracích, v autobusech. Země přístavů, bárek a rybářů, jejichž pestrost úlovků vás přivádí v myšlenkce, že je snad museli nabarvit temperkami. Země, kde při procházce kolem kolejí narazíte na místní, kteří se myjí u roury s protékající vodou. Země, kde mladí lidé stále bydlí s rodiči a prarodiči a je to pro ně samozřejmé. Země, kde rodina je jednou ze základních hodnot.  Země, kde se náhodou ocitnete na svatbě a jste pozváni na bližší pozorování veselí plného barev a tance. Země, kde kamárad mnicha z buddhistického chrámu neváhá za parného dne vylézt na vrchol převysoké palmy a snést vám osvěžující kokos.

Země, kde nevíte, zda řidiči na silnici jsou umělci nebo šílenci. Země, kde se mladí tulí pod deštníkem, aby neprovokovali na veřejnosti svými projevy lásky. Země, kde na vysočině s železnou pravidelností padne mlha v deset hodin ráno a od půl čtvrté odpoledne pravidelně prší, někdy na dvě hodinky, někdy do rána. Země, kde lidé roztomile pokyvují ze strany na stranu na znamení souhlasu (ze začátku si budete myslet, že vám buď nerozumí nebo je to výraz nesouhlasu). Země, kde lidé mají nádherné a často vlnité vlasy (ženy, kterých je vidět daleko méně je mívají sčesané do krásně se lesknoucích copů, mnohdy sahajících po zadek). Země, kde muži prakticky neustále přežvykují betel (smíchaný s tabákem, trochou vápna a ořechem arekové palmy) mající stimulující účinky a odplivávají ho kdekoli, kde zrovna jsou. Směs znečišťuje a kazí jejich zuby a dásně a zbarvuje sliny i ústa do červena. Nemají tedy zřejmě všichni obyčejnou paradentόzu, i když mnohým  z nich se v ústech blýská jen pahýl zbývajících zubů. Naopak zbytek populace má perfekntí Hollywoodský chrup a úsměv. Země plná slonů ve volné přírodě, u chrámů (ti musejí mít 7 končetin sahajícíh k zemi), v sirotčinci i sloních vesničkách, národní parky s jeleny, kteří se snídaní nechají krmit z džípů přijíždějích za rozbřesku, opice roztomile se usmívající avšak odrzle prozkoumávající váš majetek a pochutnávající si na veškerém úlovku. Země, kde v obchodech s oblečením často zahlédnete šicí stroj a jste přímým svědkem právě zhotovovaných výrobků.

Země, kde slovo profesionalita je na hony vzdáleno evropským standardům, avšak za pokusy o ni a neutuchající snahu chcete dát nejvyšší výhru ze soutěže Chcete být milionářem. A to je to krásné…pozorovat, jak se každým dnem učí  a pozorují, jak to chodí u nás na západě. Jejich roztomilé kiksy. Usměvné situace, které vás učí trpělivosti, toleranci a v praxi ukazují, jak je cestování obohacující  a život na cestě pestrý a dennodenně plný nových vjemů, které vás mílovými kroky vedou k hlubšímu poznání sebe sama. Bude jistě zajímavé pozorovat, kam se během 5 – 10 let posune, jak ji rostoucí davy turistů promění, ovlivní. V danou chvíli je hotelových komplexů pomálu, ale velké hotelové budovy se začínají tyčit i na pobřeží, narušovat krásu neposkvrněné krajiny a ubírat na původnosti. Snad se ze Šrí Lanky nestane nové Bibione.

Top ten aneb zlaté hřeby na Šrí Lance

1. Výstava obrázků a výuka angličtiny tamilských dětí u místního učitele v místnosti s postelí a provizorní tabulí v Dambatenne. Po návštěve továrny na zpracování čaje a vyhlídky Lipton’s Seat, na kterou v 10 am skutečně padla mlha, jsem se již chystala na zpáteční cestu autobusem do Haputalé. Odchytl mě učitel s pozvánkou na výstavu. Myslela jsem, že mířím do místní školy. Chyba lávky. První patro jeho domu, kde si v rohu na zemi tři děti dělaly domácí úkoly. Zjistil, že umím anglicky a požádal mě, zda bych se mohla naučit pár slovíček. Postupně přicházejí další a další, až malá místnost praská ve švech. Volím květinu, dům, strom. Maluji obrázky s anglickými slovíčky flower, house, tree. Děti je do svých sešitků obkreslují jako omalovánku. Tamilština má 247 úplně jiných znaků. Jak těžké to pro ně musí být. Jedno po druhém přicházejí, opravuji růžovou propiskou. Každé se mi podívá do očí svýma hnědýma očima, vykouzlí na tváři okouzlující úsměv a řekne “Thank you“. Zažívám pocit velkého štěstí a naplnění.

2. Jízda na kole kolem jezer, skal Sigiriya a Pidarangula, lesy, místními silničkami v Sigiriya. Půjčení kola za cca 300 Rs na den je opravdu krásným zážitkem. Všude jinde jsou silnice pro neznalce místních pravidel nebezpečné, ale tady si můžete v klidu štrádovat, neboť provoz je minimální. Je třeba si dávat pozor jen na divoké slony po setmění po 6pm. Připravte se na to, že kolo bude z dob našich dědečků a k tomu snad nejvíce rezavé, co jste kdy viděli. Naštěstí jsem nepíchla, ale spadl mi řetěz. Jeden z ochotných a bezzubých místních bez znalosti jediného slovíčka angličtiny mi pomohl. Na západ slunce se určitě vypravte k jezeru, kde na vás čeká úžasná paleta barev, políčka, budka pro místní na pozorovnání blížících se slonů, kteří by mohli poničit úrodu a výhled na obě skály. Na Sigiriya je vstupné 30 USD a na Pidarangula 500 Rs – cestou je jedna z nejkrásnějších soch Buddhy z cihel na procházka na plochém prostranství skály s prakticky 360° výhledem na jezera, lesy a palmové háje…

3. Autobusem kdekoli po celé zemi. Oficiální je silnice dvouproudá a jezdí se vlevo. Neoficiálně se jezdí kdekoli, mnohdy máte pocit, že jste na čtyřproudé dálnici. Neustále se troubí. Ne na znamení výhružky, ale na jako upozornění, že řidič bude předjíždět. A předjíždí se vždy a všude – i v zatáčce, přes plnou čáru i dvojitou plnou. Máte skoro neustálý pocit, že jste součástí závodů. A možná ano. Kdo přijede na zastávku dříve, bude mít více pasažérů a více peněz vybraných na jízdném (které je směsně nízké). O adrenalinový zážitek se postará řidič za pomoci naháněče, který neustále křičí jméno cílové stanice, a výběrčího, který se prodírá opravdu hustě narvaným autobusem. Mezi cestujícími by sotva propadla jehla. A cestující platí dobrovolně a poctivě. Na osobní prostor zapomeňte. Sedíte-li, přistane vám často na klíně taška či kabelka spolucestujících, kteří neměli to štěstí a musí stát. Sedadlo za řidičem je určeno pro mnichy, před ním je deska s náboženským motivem, nad hlavou řidiče je televizní obrazovka s neustálým místním hudebním programem.

4. Vlakem: Ella – Haputalé, Haputalé – Hatton, Hatton – Ohiya, Ohiya – Nanu Oya, Nanu Oya – Kandy, Kandy – Mátalé. I ceny vlaků jsou neuvěřitelně nízké. Některé vlaky jsou nákladní a mají na konci jenom pár vozů pro cestující. Některé jsou moderní modré vlaky, jiné s parní lokomotivou. Dá se jet vyhlídkovovým vozem, vozem 1., 2. a 3. třídy. Bohatě stačí jet třetí třídou, koukat z okýnka nebo se posadit či postavit na schůdky a kochat se kopečky, palmami a zejména čajovými plantážemi. Naprosto úchvatné. Jízdenky do vlaku jsou malé, fialové a tvrdé a připomínají naše tak před 25 lety.

5. Pěší procházka čajovými plantážemi kolem Ella a Dambatenne (a popíjení z kotlíku čerstvě připraveného čaje s místními sběračkami). Nekonečné plantáže sahající dále než vaše oko vidí, po nichž se ladně pohybují trhačky s tradičními nůšemi či moderními zeleně a oranžově svítícími pytli. Na vysokých a strmích kocích, často pokrytých mlhou, působí jako mravenci, rychlost jejich rukou sbírajícíh listy je ohromující (otrhávají pouze tři nejmladší a nejčerstvější lístky). S výdělkem kolem 3000 Rs na měsíc (cca 600 Kč), pracovní dobou 7 – 17 hod (s hodinovou pauzou na oběd mezi 12 – 13 hod) a nutností nasbírat kolem 25 kg denně s neustálým rizikem, že je uštkne kobra či jiný jedovatý had…Smekám klobouk…a klaním se velmi hluboko…

6. Výstup na Adamovu horu (Adam’s Peak) poblíž vesnice Dalhousie je jedním z nejvíce kontroverzních zážitků na Srí Lance. Výstup 5200 schodů s převýšením 1000 metrů není tak těžký, jak o něm slyšíte od přátel a čtete na internetu. V celkem pohodovém tempu jsem jeho vrcholu dosáhla za 2 hod a 20 min a měla velkou rezervu na východ slunce. Rozhodně se nevydávejte o víkendu či ve dnech poja (úplňku), neboť cesta na vrchol by se mohla protáhnout i na řadu hodin. Já jsem se skupinkami místních v noci z neděle na pondělí musela prodírat jenom dvakrát a i to mi na úzkých schodech s malou možností úniku stačilo. Cesta započatá ve 2hod 10 min ráno nocí je osvobozující a inspirující. Odpuzující je neuvěřitelný smrad. Měla jsem skoro celou dobu pocit, že procházím kanálem. Až za denního světla cestou zpět jsem viděla ten neskutečný smeťák… a to se jedná o svaté místo mnoha náboženství. Nepochopitelné. Dalším šokem bylo obrovské množství místních, kteří nahoře na hoře spali a muselo se přes ně prodírat. Skoro jsem po nich šlapala, což bylo hodně nepříjemné. Krásná je naopak možnost zazvonit si na zvon splněných přání, tolikrát, kolikrát jste na vrchol vylezli. Zajímalo by mě, kolik času tam stráví majitel našeho hotelu, který tam byl 1500x .

7. Ella je určitě destinací, kde je moc fajn strávit delší dobu. Procházka přes čajové plantáže na Little Adam’s Peak, nákup šperků z barevných semínek, návštěva místní zahrady s kořením, procházka po kolejích kolem rýžových polí k vodopádu a domečku z cihel naskládaných na sebe a držících silou vůle. Zlatý hřeb: hodinová ájurvédská masáž celého těla (cena průměrně 3000 Rs, usmlouvaná na 2000 Rs na 60 min) olejem, po kterém byly vlasy jako ropná plošina a tělo mělo nádech do okrova. Naprosto skvělý zážitek. Masáž začne vsedě nalitím ojele na hlavu a vlasy a pokračuje masáží krku a ramen. Vleže potom kompletní masáž zadní části těla včetně rukou a dlaní, zpředu i kolena. Nádhera nádherná.

8. Srí lanská angličtina mi zní v uších ještě teď a začátky konverzace místních jsou prostě zábavné. „You want tuk tuk madame, tuk tuk? U married? No? Why? You want marry me?“ Znají v podstatě jenom přítomný čas a mají specifické výrazy. „My knee is paining“. Ze začátku jsem komunikovala všemi časy a poměrně bohatou slovní zásobou. Když mi však odpovědí byl úsměv a „Yes. Yes. Yes.“ a výsledkem naší komunikace opak toho, co jsem chtěla, musela jsem se rychle přeorientovat do komunikace o slovech a ne větách.

9. Hinduistický chrám Sri Muthumariamman Thevasthanam (vstup 250 Rs) a jeskynní malby ve skalním klášteře Alokavihára (vstup 250 Rs) v Mátalé. Chrám je tak neuvěřitelně barevný, měla jsem pocit, že jsem se ocitla uprostřed nějaké pouti. Pestrost a veselost. Sedím a pozoruji mísní, jak se chodí modlit, obcházejí sloupy dokola, lehají si na zem, přinášejí květiny. Všichni se usmívají a působí obrovským vnitřním klidem. Tím vás naplní i skalní klášter. Nejsou zde zástupy turistů, ale opět procesí místních. Dvě jeskyně s barevnými sochami Buddhy, se stropem pomalovaným lotusovými květy a děsivými malbami ďáblů trestajících hříšníky, za které by se nemusel stydět ani Goya ve svém černém období.

10. Neposlední v řadě pro mě jedním z hlavních cílů výpravy na Srí Lanku bylo osobní setkání se slony. A podařilo se. Zážitky s nimi jsou skutečně slovy těžko popsatelné. Pozorování ranního koupání dvou samců a jedné samice v Sigiriya jejich mahúty, kteří je drhnou, kartáčují a oplachují. Krmení mláďat v Elephant Transit Home v Uda Walawe z trychtýřových nádob pro miminka a dospěláků, celkem 47 kousků. Koupání asi 50 slonů v řece ze sirotčince v Pinnawala a splněný sen, jízda na slonovi v Millenium Elephant Foundation v jeho blízkosti. Můžete si vybrat ze tří programů, 2000 – 4000 Rs. Vybrala jsem si zlatý střed, 3000 Rs za 15 minut jízdy s možností si ho umýt. Jet na zvířeti, které jsem znala z filmů, cirkusů a zoo bylo neskutečným zážitkem. Slon má na sobě deku, neboť je poměrně hodně štětinatý :-D. Pohybuje se pomalou kolíbavou chůzí a občas plácá ušima z tenké kůže, což způsobuje příjemný průvan. Odvrácenou stranou je, že jsou v řetězech a celý zážitek je hodně komerční a nelevný. Avšak chci věřit, že vybrané peníze ze vstupného jdou na dobrý život slonů.