Nový Zéland aneb na návštěvě u protinožců

Cesta-let-zkrátka přesun na NZ

31.10.2006, 9:59:00

Na Zélandě jsem právě tři týdny, a tak si detaily a zážitky z cesty už nepamatuji tak přesně, ale chtěla bych napsat pár řádků…Cesta utekla překvapivě rychle….docela jsem se „bála“ někonečných hodin na palubě letadla, toho že mi ztuhnout nohy, budou mě bolet záda a zkrátka, že to bude docela otrava….ale opravdu těch asi 24 hodin uteklo rychle (budete-li mít mezipřistání v Soulu, které obvykle trvá 8 hodin, doporučuji vyplnit nezbytné papíry a místo čekání na letišti vyrazit na pláž nedaleko letiště). Dokonce jsme shlédli movie called „The devil wears Prada“, která se na NZ začíná vysílat prakticky až teď (Počet hvězdiček 9/10), dostali parádně najíst (určitě vyzkoušejte tradiční pokrm, jehož součástí je i polévka z mořských řas) a byli odměněni nádherným výhledem na svět nad mraky….

Postřehy, zajímavosti, odlišnosti

14.11.2006, 12:03:59

Kiwi

Ovoce s tímto rozkošným názvem zná nejspíše každý (hnědá slupka, zelený vnitřek). Mnohým ani neuteklo to, že existuje stejnojmenné zvíře – pták (poměrně tlusté tělo, dlouhý zobák). Ale to, že je kiwi prakticky synonymum pro novozélanďana/ďanku nebo pro přídavné jméno novozélandský asi netušíte, stejně jako jsem o tom neměla nejmenší páru ani já. Nejdříve mi věty obsahující „kiwi“ moc nedávaly smysl (nechápavě jsem zírala, jestli se blíží ovocná mísa ke svačině nebo zda kolem „proletěl pták“), ale postupně jsem prozřela…

V hospůdce nemůžete odmítnout taneček with a kiwi guy (nemají diskotéky v našem slova smyslu, tancuje se v hospodě – pravidelně v pátky a soboty), protože vás chce zasvětit do neodolatelných pohybů a tanečních kreací, na něž je náležitě hrdý; ve městě vás plakáty a bilbordy lákají k tomu, abyste přispěli na kiwi children/kids; místní jsou náležitě pyšní na kiwi accent….existuje kiwi banka, kiwi peníze,….to je jen několik málo příkladů z nepřeberného množství spojení, ve kterých se kiwi používá. Všechno je zde kiwi, všichni domorodci jsou kiwi.

Naboso
Už jste někdy jeli ve výtahu (Mimochodem: máte-li výtahy „rádi“ stejně jako já, tak vás upřímně lituji a cestu na Zéland si pořádně rozmyslete – 1. jen zřídka existuje schodiště + 2. komu by se několikrát denně chtělo minimálně do desátého patra pěšky?), zahaleni do svého nejteplejšího oblečení a spatřili mladíka, který tam postával zcela bos. Takového pohledu jsme se dočkali prakticky hned po příjezdu…..o to větší překvapení bylo, že jsme na něj nechápavě koukali jenom my a že se zcela bez zaváhání vydal napříč hlavní ulicí (v Aucklandu, hlavní třída je Queen Street). A ještě překvapivější bylo zjištění, že je to tady úplně normální. Mladík nebyl první a opravdu ani poslední (lidi naboso potkáváte poměrně často – na ulici, v kanceláři, v obchodě). A to je teprve jaro, podle informací místních dokonce studené jaro, které se s loňskými teply nedá vůbec srovnávat…V čem budou chodit v létě? Pokud mají něco na nohou, jsou to zpravidla „žabky“ (flip flops, kterým se tady říká jandals) nebo druhý extrém kozačky (viz sekce móda)….

English
S angličtinou opravdu nemám problém, vždyť se jí několik let živím, že? Přesto…hned při otevíraní účtu v bance se mě mladík ptal, co si myslím o kiwi Engish…(mimochodem, myslel si, že jsem Kanaďanka)…byla jsem tady teprve několik dní, ale určitý obrázek jsem si již udělala…a „bankéři“ řekla, že ji považuji poměrně funny (za tím si stojím i teď). To, že mají výrazy, které se jinde nepoužívají mě neudivuje (přišlo mi, že lidé rozlišují jenom British Engslih a American English, ale jsem pro, aby se přidala i Kiwi English; možná je i australská jiná, to však zatím nemůžu posoudit) – např. jandals (viz sekce naboso), fizzy drink, sweet, sweet as…..ale totálně mě dostala výslovnost. Rozumím, ale někdy se musím „pekelně“ soustředit…..hláska E je totiž vyslovována jako I nikoli E. Takže ten (deset) není ten ale tin (přemýšlíte, proč říkají plechovka, zda jste akorát nepostřehli změnu tématu:-))), pen je pin (takže věta „Do you have pin handy?“ opravdu neznamená, že se někdo ptá na PIN, ale čeká, až budete mít po ruce pen neboli pero, propisku a budete si moci zapisovat, co vám chce sdělit:-))))

Móda
Celkové hodnocení: 3/10 bodů, když zamhouřím obě oči a za předpokladu, že jsem velmi velmi tolerantní. Jedním slovem: děs běs. Váhám, zda sem teprve dorazila móda 80. let minulého století z Evropy nebo zda se místní vzhlédli v nějakém vědecko-fantastickém filmu…. Od výloh, do kterého normálně se zalíbením koukám a „slintám“ tak, že po mě musejí utírat sklo, se tady většinou raději odvracím. Pokud se vám něco přece jenom z dálky líbí, při bližším prozkoumání nevěřícně valíte oči a otevíráte pusu…Celkem slušivá mikinka má na sobě tečky, puntíky, kotvy nebo lebky…Kombinace dvou a více barev je vražedná – pomerně normální a pěkné například šedivé tričko je doladěno fialovým nebo zeleným límečkem,….A pruhy? Ty jsou asi hitem letošního léta…Pamatujete si, jak se po revoluci říkalo, že se Češi u moře poznají tak, že mají trička s těmi širokými pruhy a k tomu bermudy (mimoto, že si tahají z priorky řízky, nebudou přece u moře hladovat?)..tak teď pochybuju, zda to nebyli Novozélanďani…
Nepřijde mi, že by lidé měli moc vkus, ale je to asi (jako všechno) věc zvyku. Barevné sladění a volbu materiálu různých kusů oblečení považuji osobně za minimálně neobyvyklé. 45% lidí má na nohou „žabky“, dalších 45% kozačky a zbytek je něco mezitím. Co se kozaček týká, tak jsou nejčastěji k vidění v černém a hnědém provedení, což samo o sobě není nepěkné…ovšem…představte si k nim miniskukni s obrovským páskem a elasťáky nebo děrované půnčochy zhruba do půlky lýtek (na Antarktidě se prý urval asi 200 km dlouhý ledovec, který míří k jižnímu ostrovu…tak asi čekají znatelné klimatické změny). Pokud nejsou takto oděni, potkáte je zpravidla se slušinou kabelkou zcela neladící ke sportovnímu oblečení, které je až teplákovitého typu. Jako doplňky zcela jasně „frčí“ čelenky a korále všemožných barev a tvarů. Abych jenom nekřivdila, tak narazíte i na krásně oblečené lidičky v kostýmech a oblecích but it is like looking for a needle in a haystack…A abych nebyla úplně nespravedlivá, tak samozřejmě najdete i krásné kusy oblečení (jednobarevna trička bez dalších nesmyslů a podobně) za úžasné ceny. Trička (úspěšně rozšiřuji svoji sbírku toto času čítající cca 200 kusů) se pohybují většinou mezi 20 a 30 NZD, což je při kursu 1 NZD = 15 Kč (kurs při odjezdu na NZ v říjnu tohoto roku) 300 Kč až 450 Kč, což je myslím velmi dobrá cena (pozn. autora: nejedná se o zboží ve výprodeji).
Nenajdete tady obchody jako Orsay, H&M, C&A, ale podobný styl je v Glassons nebo Supré….

Auckland…

18.11.2006, 11:27:00

…jsem si dobrovolně vybrala za dočasný domov a po pár týdnech života zde mám opravdu pocit, že tato volba byla víc než správná…až bych řekla, že jsem se do tohoto velkoměsta – s občasným rázem vesnice – „zamilovala“. Nelze jinak než souhlasit s Aucklanders, tedy domácími, že to není turisticky lákavé město (všichni hned prchají), ale že je skvělé pro život (hodláte-li se tady usadit na delší dobu). Má všechno, po čem vaše srdce či tělo jenom trošku zaplesá a dalo by se nazvat i městem mnoha kontrastů a zajímavých úkazů…(kombinace mrakodrapů a vesnických baráčků, obří kapradiny na místních hřbitovech,…)

Auckland je možné označit různými přívlastky:
1/ Oficiální označní je „City of Sails“ (dovolím si vlastní překlad: Město plachet), neboť na každého domorodce údajně připadá více loďek/jachet než v jakémkoli jiném městě na světě…
2/ Maoři (Vikingové jihovýchodu) ho označili jako“place of hundred lovers“ – důvod se mi ještě nepodařilo vypátrat,ale pracuji na tom….
3/ Myslím, že jsem někde viděla i neoficiální označení „City of volcanoes“ (tedy město vulkánů), neboť na tzv. Auckland Volcanic Field se rozprostírá 48 vulkánů (největším a nejmladším (vzniklým v posledních 1000 letech) je Rangitoto, na který koukáme každý den z balkónku našeho apartmánu a kam se chystáme na výlet). Některé z nich jsou asi 250 000 let staré. Když se probudily k životu, změnily natrvalo ráz místní krajiny z ploché a zalesněné na hilly…

Zajímavosti:
Auckland je městem rozkládajícím se mezi dvěma „moři“ – zleva (geograficky správně: na západě) ho omývá Tasman sea a vpravo (tedy na východě) Pacifik (ať se nacházíte kdekoli ve městě, nejste teoreticky od moře dál než 10-15 minut (z osobní zkušenosti se domnívám, že mají na mysli jízdu autem, nikoli pěškobusem), což má podle mě za následek bezpočet větrných a deštivých dní (ráno vás pravidelně tahá z postele sluníčko, než však sejdete o patro níž na snídani, už se nebe kaboní a vám nezbývá než si opět přibalit deštník – hit kapely Crowded House „Four Seasons In One Day“ má skutečně něco do sebe).

Přestože se jedná o velkoměsto (čítající přes jeden milion obyvatel, což představuje celou 1/4 celkového obyvatelstava Nového Zélandu (pozn. autorky: 3/4 všech novozélanďanů žijí na severním ostrově, takže na celém jižním ostrově žije stejný počet lidí jako právě v Aucklandu), příroda není nikdy příliš daleko…zelená je tady ještě zelenější, neskutečně krásné odstíny (to mi připomíná info, které jsme získali v místní Art Gallery: místní umělci používají pro ztvárňování přírody pouze zelenou a černou pro různé odstíny).

Auckland je také městem s největší Polynéskou populací na světě…takže pokud máte pocit, že na každém kroku (na ulici, v obchodech, na úřadech, v bazénu) narážíte na samé „Číňany, Korejce, Vietnamce“ a váháte, zda nejste v Asii, tak věřte, že se jedná o Kiwi a vy se opravdu nacházíte na Novém Zélandě.
Mnozí si stěžují, že je Auckland „too spread-out“, což znamená, že je příliš to příliš roztahané město a při procházce z jednoho konce na druhý se opravdu krásně projdete…Důvodem je, že je ho tvoří oněch téměř 50 vulkánů, které jsou od sebe poměrně dost vzdálené a až postupem času vytvořily jedno jediné město (když na NZ dorazili Evropané, tak objevili pa (maorsky vesnice) rozprostřené právě na těchto spících sopkách…

Accents accents accents…

5.12.2006, 5:58:34

…v žádné v dosud navštívených anglicky mluvících zemí jsem, co se přízvuku týká , nezažila to, s čím se tady – na Novém Zélandu – setkávám doslova každý den…V Anglii, kde jsem před osmi lety pracovala jako au-pair jsem byla rovnou zařazena do kategorie „holek z východu“ a všichni měli hned jasno…bývalý východní blok, nedávno otevřené hranice na západ, nové možnosti, kterých je třeba využít. V USA, kde jsem jako plavčík strávila léto 2005, si většinou mysleli, že jsem z Británie nebo prostě někde z některé jiné evropské země…Evropa pro ně byla dostatečným geografickým určením. V obou zmíněných zemích jsem se každý den setkávala s rodilými mluvčími i cizinci a pro nikoho nebylo (zpravidla) důležité – co se jazyka týká, jaký máte přízvuk (accent), ale jestli mluvíte čistě, dobře vyslovujete, rozumíte, je-li naopak rozumět i vám a máte-li dostatečně širokou slovní zásobu, aby se s vámi dalo „normálně“ komunikovat (to je čistě moje osobní zkušenost, neříkám, že se někdo zejména v USA nesetkal s jiným přístupem). Pokud si „domácí“ nebyli jisti odkud jste, v průběhu konverzace se zeptali. Tím to ale skončilo… Přízvuk nebyl topic number one, prvním a prakticky nejdůležitějším předmětem konverzace.

Zcela jinak to však cítím tady. Do příjezdu na Nový Zéland jsem se domnívala, že nejdůležitější u cizího jazyka (not your mother toungue) je to, že znáte hodně slovíček, umíte používat synonyma a znáte patričná antonyma, zejména u angličtiny (do které jsem pronikla zatím nejvíce) znáte frázová slovesa, používáte idiomy, pochytáváte slang a místní fráze, aby vaše mluva nebyla příliš formální a last but not least se domnívám, že je dobré znát i gramatiku, která samozřejmě usnadňuje komunikaci. CHYBA CHYBA CHYBA. Pro zdejší domorodce je očividně nejdůležitější, jaký máte přízvuk, na jehož základě si vás někam zařadí, udělají si o vás obrázek a od té doby směřují konverzaci určitým směrem…Nejde o to, že by tady lidé nebylo vlídní, milí a velmi velmi velmi přátelští, to oni opravdu jsou, ale mívám z toho pocit, že je uznávají určitý „kastovní systém“ a na základě přízvuku si vás do té či oné kasty nenávratně zařadí…
Celkově lze řící, že jsou Kiwi ohledně přízvuku poměrně dost picky – tedy nároční. Prakticky po první větě se dá poznat, že skutečně nepocházíte ze Zélandu a jsou schopni vám říci, že vaše English je bad nebo dokonce very bad (to jsem naštěstí nezažila na vlastní kůži, ale znám tady pár bacpackers – jak nás tady souhrně označují (poznámka autorky, doslovný překlad je turista s batohem, ale obecně se tím myslí lidé, kteří sem přijeli na rok na WHS visa a shánějí pouze seasonal/temporary job), což vás po několika/mnoha letech strávených nad knížkami nebo při vyučovacích hodinách minimálně překvapí nebo dokonce otráví. Po nějaké době vám ale dojde, že tím není myšleno, že neumíte anglicky ale to, že prostě máte jiný přízvuk, očividně špatný (jinými slovy ne novozélandský). Přijde mi, že nejvíce problémů mají Němci (mnozí tuší, jak zní Němec mluvící anglicky) – což není tak překvapující, nejsou to native speakers, ale i Skoti – které považuji (kvůli blízkosti skotštiny a angličtiny, i když každý z nich patří do jiné skupiny jazyků: keltské a germánské) za rodilé mluvčí (i když se ke mně donesla hláška, že Skoti rodilí mluvčí nejsou) a nedivila bych se, kdyby měli problémy i Angličané pocházející například ze severu Velké Británie nebo lidé pocházejí z „jižanských“ států USA, kteří mají thick accent…Jak tady mohou mít tedy lidé, pro něž není angličtina prvním jazykem, tzv. good English, když zde mají problémy i ti, pro něž rodnou řečí je? Nejspíše nezbývá, než více poslouchat kiwi televizi, rozhlasové stanice kiwi, hovořit s lidmi, kteří prostě kiwi jsou a snažit se pochytit jejich výslovnost, intonaci a specifické výrazy…Otázka je, jestli chcete „znít kiwi“ nebo si ponechat přízvuk, jaký máte, být jiní, zůstat sví a některým jiným rodilým mluvčím – ne Kiwi – znít „sexy“….což je výraz pro angličinu a obecně způsob mluvy, který je jiný než ten, na kterou jsou například Kanaďani nebo Američané (míněno lidé z USA) zvyklí…

Great Barrier Island

7.01.2007, 22:44:00

Na začátku ledna nového roku (2007), který je prakticky ještě v „plínkách“ jsme navštívili v pořadí již třetí ostrov v zálivu Hauraki (Hauraki Gulf), z celkového počtu 65, a to Great Barrier Island (=Aotea) (první byl v současnosti trvale osídlený ostrov Waiheke – kde jsou kromě nádherné přírody, která je tady prakticky samozřejmostí, zejména vinice a druhý byl vulkanický neosídlený ostrov Rangitoto – který vznikl asi před 600 lety (tedy v době vlády Lucemburků v naší zemi a vzniku nádherných gotických staveb). Great Barrier Island je nejvzdálenější ostrov v tomto zálivu a přesto, že se nachází pouhých 90 km od Aucklandu, člověk má pocit, jako by ho ferry (trajekt) dovezl nejen na jiné místo, ale také do jiné doby (určitě si vybavíte všechny ty sci-fi filmy, kde hlavní hrdinové vlezou do „jakési bedny“, která je přenese v čase…náš posun nebyl dopředu, ale dozadu…sice ne o několik století, ale několik dedád zcela jistě…). Člověk musí dát za pravdu všem průvodcům (tištěným i online), které avízují, že to je unspoilt paradise (nedotčený, nezničený ráj) s čistými, písčitými a často opuštěnými plážemi; místo, kde se zastavil čas a kde jsou starosti každodenního dne „na hony“ vzdáleny…

Praktické informace
Doprava na ostrov

Cesta trajektem z Auckland City na Great Barrier Island trvá přibližně 4, 5 hodiny a existují dvě společnosti, které tam pravidelně jezdí – Fullers a Sea Link (cena za zpáteční jízdenku je pro dospělou osobu stejná a činí 105 NZD, přičemž u druhé zmíněné společnosti je dá s platným studentkým průkazem získat sleva a pak zaplatíte pouhých 84 NZD. Fullers převáží pouze pasažéry, Sea Link je i nákladní trajekt, takže pokud nechcete riskovat zpoždění až 1, 5 hodiny (což se stalo nám) způsobené nakládaním a vykládáním různých krabic, beden, přepravek a naloďování osobních aut (u kterého máte pocit, že všichni lítají jako zmatené včely, nikdo nic nemá pod kontrolou a kreslený film „A je to!“ je jenom slabým odvarem…ovšem ve stejnou dobu se všichni neustále usmívají, „házejí“ různé vtípky a jsou velmi příjemní), volte raději společnost první. U obou však více než doporučuji, abyste si předem „zabukovali“ jízdenku, neboť jezdí jenom jednou denně každým směrem (a to se můžete jenom modlit, aby počasí bylo příznivé, protože v přepravních podmínkách je, že pokud nebudou vhodné podmínky, trajekt nepojede a vy se o sebe musíte na vlastní náklady postarat – což není tak šílené, jste-li v Aucklandu, trošku bych se bála být na straně ostrova)…Potřebujete-li se dostat na ranní trajekt a nemáte-li vlastní auto, budete muset jet taxíkem, neboť MHD začíná jezdit až v 6 hodin ráno (cca 15 minut jízdy taxíkem vás vyjde na něco málo přes 30 NZD, telefonní číslo na taxi službu v Aucklandu je 300 3000)…Pro ty movitější z nás nebo ty, u kterých hrozí mořská nemoc nebo zkrátka ty, kteří chtějí ušetřit čas je otevřena možnost přepravy na ostrov letadlem…

Doprava po ostrově
Existuje několik způsobů, jak se můžete po ostově dopravovat: pěšky, což je sice rozkošný způsob, ale vzhledem k tomu, že je to ostrov poměrně rozlehlý bych to ani moc nedoporučovala. Síť MHD neexistuje, takže normálním autobusem se jezdit nedá; železniční koleje na ostrov ještě nedorazily, metro nevybudovali a trolejbusy taky „nefrčí“. Ve hře je tedy rent a car (pronajmutí auta, které zde stojí asi 60 dolarů na den), stopování (lidé jsou tady velmi milí a určitě vás svezou, ale vzhledem k tomu, že zde provoz není hustý, musíte mít zcela jistě určitou časovou rezervu), dopravu vlastními prostředky (máte-li auta, je to jedna z vhodných možností, počítejte ovšem s tím, že za jeho přepravu trajektem na ostrov musíte také zaplatit) nebo si může koupit denní (35 dolarů) nebo víkendový pas (49 dolarů) u místní autobusové společnosti, což se na první pohled zdá jako poměrně dobrá varianta….ovšem jenom do té doby než zjistíte, že onen „slavný pas“ není až tak super časově a cenově výhodný, neboť autobus jede prakticky jenom dvakrát denně (ráno kolem deváte a odpoledne kolem čtvrté hodiny) a pas není ve stylu „hop on, hop off jako třeba slavné dvoupatrové autobusy na sightseeing v Londýně kdekoli a kdykoli se vám zamane“, ale že musíte být na jedné z asi 10 zastávek v jednu konrétní dobu, jinak máte poměrně smůlu…

Osobní zážitky a zkušenosti z ostrova
Na návštěvu ostrova jsme si vzali dva dny volno a myslím, že ideální by byly dny čtyři, aby si člověk i trošku odpočinul. Ale ani za ty čtyři dny by člověk neměl pocit, že viděl úplně všechno a kvůli nesporné kráse ostrova by jistě zatoužil po tom se na Great Barrier vrátit…jenže, to be honest, tento feeling („Tady je tak nádherně, sem se musím podívat znovu“) má člověk na Novém Zélandu prakticky všude. Hned po příjezdu jsme zjistili, že může být malinko problém s ubytováním (snažili jsme se zarezervovat hostel, ale buď nám nestihli na email odpovědět nebo bylo plno)…my jsme nakonec měli štěstí a „postýlka“ se pro nás našla…ale můžu více než velmi doporučit mít nocleh předem zajištěný (ceny v backpackers (ubytko pro turisty) se pohybují kolem 20-25 NZD/osobu/noc a na ostrově je i poměrně hodně kempů; vzhledem k tomu, že se voda na ostrově získává z vody dešťové tak nám dokonce řekli, že se hostelům nevyplatí turisti na jednu noc (přeprání ložního je prý příliš nákladné)).
Trajektem se dá z Aucklandu jet pouze na dvě místa na ostrově: Port Fitzroy nebo Tryphena (většina spojení je právě do tohoho městečka), kde je všechno soustředěno na náměstíčku o asi 20 X 20 metrech: benzinka o celkovém počtu jednoho „stojanu“ s benzínem, jedem obchod (smíšené zboží, kde najdete zboží všeho druhu (tady jsme si poprvé všimli míchaných nápojů (rum + kola, whiskey+kola, bílý rum + limo, gin+tonic…prodánavých ve flaškách – Novozélanďani takové drinky poměrně dost pijí v hospodách (asi jako u nás), ale rovnou namíchané a zazátkované jsem to do té doby opravdu neviděla), veřejná prádelna, kancelář oné dopravní společnosti (která je mimochodem rodinným businessem čítajícím asi pět důchodců) a knihovna (taková rozkošná kadibudka)). V přístavu Tryphena je i irská hospůdka (myslím, že je to asi jediná hodpoda:-)), jejíž návštěvu si nenechte ujít (zejména pokud bude večer s kapelou a tanečkem…způsob, jakým to šamgasti roztáčejí je nezapomenutelný).

Ostrov nabízí poměrně hodně zajímavých treků zahrnujícíh pláže (občas máte pocit, že jste vstoupili na stránky katologů nabízejících ony exotické pláže s bílým pískem), hot pools (které jsou opravdu horké a poměrně smradlavé) i výstup na nejvyšší horu (při výstupu na nejvyšší vrchol – Mt. Hobson (cca 620m) musí člověk místy zdolávat opravdu hodně strmý terén, ve kterém se brodí prakticky jenom kořeny stromů…také mi přišlo trošku paradoxní, že čím více jsme se dostávali, tím byly stomy vyšší – jsem z našich hor zvyklá spíše na to, že čím výše člověk vystoupá, tím spíše naráží na nižěí a nižší porosty, stromy přecházející v kosodřevinu, až na holé pláně…Celkově mi krajina přišla tentokrát ne jako ve Skotsku, ale jako na Krétě…

ZOO

27.02.2007, 10:11:50

Návštěva ZOO byla od samého začátku pobytu v Aucklandu mezi „TOP 10“ nebo také „a must see and do“, a to z několika důvodů…Mezi nejzřejmější patří jistě fakt, že mám zvířátka opravdu ráda , to, že jsem si od návštěvy zoologické zahrady na druhém konci světa slibovala „exotiku“ a také to, že se jedná o návštěvu naučnou, která vás může velmi obohatit (oprášíte znalosti, které máte a zjistíte nové informace – teď se mi třeba vybavuje fakt, že hroch otevře tlamu až do 120 stupnu. Ani jedno mě nezklamalo…(Nejsem úplný příznivec držení zvířat v zajetí, ale na druhou stranu zase chápu, že jejich odchyt ve volné přírodě, zachránění vymírajících druhů a případný návrat do volnosti také mají něco do sebe). Aucklandká ZOO se nachází asi půl hodiny cesty autobusem z centra města, je poměrně rozlehlá (doporučuji minimálně půldenní návštěvu), vstupné je 18 NZD pro dospělé (14 NZD pro studenty s platnou studentkou ID) a v celém jeho prostranství jsou (zejména pro děti) vtipnou a jednoduchou formou předávány informace nejen o zvířatech, ale o přírodě obecně (vybavuje se mi rčení „It is raining cats and dogs“ (česky nejspíše „Lije jako z konve“), u kterého byly nakreslení psi a kočky padající z nebe a vystětlení, co to ve skutečnosti znamená). Pro více informací o ZOO viz: http://www.aucklandzoo.co.nz/index.php.

Byli jste někdy v ZOO (jasně, že byli ALE) a působilo to na vás jako balzám na duši? Přišlo vám, že nevinné „obličejíčky“ menších čí větších tvorečků a tvorů vás přesunou z každodenní reality do trošku jiného světa a vy aspoň na chvíli zapomenete na svoje případné osobní problémy a starosti, nemusíte řešit domácí ani zahraniční politiku, globální problémy dnešního světa a ani existující konflikty? A jenom se necháváte unášet nekonečnou hravostí a „blbnutím“ dvou-, čtyř- a vícenohých obyvatel zahrady, které nesčetněkrát vyloudí úsměv na vaší tváři a někdy propukáte v neutuchající a hlasitý smích?

Kromě zvířat, která jsou k vidění i v našich končinách (zebry, žirafy, sloni,lachtani…), jsem měla čest na vlastní oči vidět pár opravdových „exotů“, mezi které určitě patří panda červená (tedy spíše rezatá..tedy tak vypadala její srst na sluníčku), tzv. clawed frog (nejsem zoolog a netuším, jaký je správný český ekvivalent, ale každopádně se jedná o žábu, která má poměrně masivní blány, rádoby plave a má neuvěřitelně tlustá „stehna“ (to jsem si snad poprvé v životě představila, jestli jsou žabí stehýnka opravdovou pochoutkou – ještě jsem neměla příležitost je vyzkoušet), spider monkey (u které jsem si hned vzpomněla na spidermana. To je opice, která používá svůj poměrně dlouhatánský ocas jako třetí „ruku“ a měla jsem u ní pocit, že od ní pochází rčení: „Předvádí se jako opice“. Jejich asi pětiminutové představení, kdy rošťačily v křoví a skákaly z palem na provazy a zpět si zasloužilo minimálně stejně dlouhý aplaus) a samozřejmě pták kiwi (který je národním symbolem. Jedná se o tvora, který je aktivní v noci (takže jsem ho neviděla v denním světle, ale i tak to byl docela zážitek vidět tohoto obtloustlého, zakrslého příbuzného pštrosa. Tam jsem si také všimla jednoho zajímavého psyhologického efektu: Proč lidé ve tmě automatický šeptají?).

Doprava aneb nalevo

9.04.2007, 8:21:34

Pokud se vydáte na Nový Zéland a dopředu jste si nedotatečně nastudovali informace o této zemi, tak vaši pozornost prakticky okamžite upoutá skutečnost, že se zde jezdí nalevo (tento fakt nepochybně opět souvisí s historickými vazbami mezi VB a NZ). Pravda je, že mám v sobě dost hluboko zabudované rozhlížení se nalevo-napravo-nalevo před tím, než přejdu silnici (i na přechodu, nejen na místech k tomu neexplicitně určených), takže opačné pořadí mi stále činí poměrně značné problémy…Občas si připadám jako ostrich…ne ten, co strká hlavu do písku ale ten, který ze svého krkčku povytáhne hlavu do značné výšky, aby pořádně viděl. Jako chodec jsem si zde užila bezmála půl roku a nijaké další hlubší následky to na mě nezanechalo. Tedy kromě toho, že se na chodníku držím na levé straně a na stejnou stranu se i vyhýbám a že jsem si musela zvyknout na neuvěřitelné množství přechodů a semaforů, kterými se zdejší města mohou pochlubit.

V době, kdy jsem tady byla jenom jako „pěšák“, jsem byla odkázaná prakticky výhradně na MHD. A cestování MHD v Aucklandu na mě naopak zapůsobilo docela silně…Představte si například krásný letní únorový den (máme tady roční období obráceně, že), sedíte na lavičce na autobusové zastávce, vyhříváte se na sluníčku, dýcháte přímořský vzduch a čekáte na autobus, který vás má dovézt do práce. A protože jste člověk, který nechodí pozdě, máte časovou rezervu aspoň dvacet minut. Máte-li štěstí a váš autobus neodjel dříve než je na timetable (i to se může stát, jedná se však o situace spíše výjimečné), pozorujete po určitou dobu zkracující se dobu, která zbývá do příjezdu vašeho „motorového kočáru“. Po nějaké době zbývají na digitální ceduli (která je na většině aucklandských zastávek) 4 minuty do jeho příjezdu, pak dvě a vy už se vidíte, jak nastupujete do autobusu a říkáte řidiči, kolik stages chcete jet (nemají tady časové jízdenky omezené tím, jestli chcete přestupovat či nikoli (jako v Praze) a ani lístek za určitou cenu nehledě na to, jestli jedete jednu zastávku nebo objedete celé město jako v Chrudimi, ale lístek si kupujete v závistosti na tom, kolik pásem hodláte přejet (one stage byl za 1,6 dolaru). Chystáte-li se busem cestovat celý den, je určitě vhodné koupit si tzv.day tripper (taková jednodenní lítačka) za 7, 5 NZD) a najednou zjistíte, že místo dvou minut už máte opět čekat minuty čtyři, přičemž (alespoň napoprvé) lehce znervózníte. No a za chvíli se zase uklídníte, neboť se čas změní na DUE, což znamená, že je očekáván příjezd autobusu. To už pomalu vstáváte z lavičky, vyndáváte drobné z peněženky a začnete se ještě více usmívat na vaše „zastávkové kolegy“, kterým se také zjevně ulevilo. No ale za chvíli vaše nadšení opět upadne, neboť na se na již známé ceduli (která se stala takovým vaším kamarádem, který ví, co bude a kdy bude) objeví tři jiná písmenka, a to DLY (delay, tedy zpoždění). A to je doba, kdy se vám v hlavě honí myšlenka, jak dlouhé to zpoždění asi bude, jestli se vám vyplatí vrátit se na útulnou lavičku, nebo zda raději počkáte „ve frontě“ (není to fronta jako třeba na zastávce v Anglii, kde lidé opravdu čekají v řadě podle toho, jak na bus stop dorazili). No a potom uplyne nějaký čas a z tabule zmizí číslo očekávaného autobusu i tři magická písmenka DLY. A to se pak jenom „modlíte“, aby autobus dorazil (pro uklidnění: většinou skutečně přijede) a vy jste nakonec nemuseli podniknout cestu „pěškobusem“, na kterou jste mohli vyrazit již dávno před tím. Doporučení tedy je, počítat tak s 15-20 minutami strávenými na bus stop kolem doby, kdy má autobus jet…tak 5 minut před plánovaným odjezdem a zbytek se uvidí v závislosti na tom,jaké budete mít štěstí.

No a asi před měsícem jsem povýšila nejdříve na spolujezdce a pak také řidiče rozkošného autíčka Nissan Serena Vanette. Takže jsem si poměrně rychle musela zvyknout na to, že se jezdí vlevo (teoreticky jsem to měla zvládnuté jako „pěšák“, že?:-)). Co byla poměrně zábavná část je skutečnost, že jsem se musela naučit ovládat řadící páku levačkou, což pro mě jako praváka, který levou ruku poměrně dost zanedbádá, docela hluboký zážitek. Ulehčeno to však bylo faktem, že máme automatické řazení, takže se hnout šandrpákou musí jenom prakticky jenom při parkování a couvání). Ale světe div se, pod odborným vedením jsem si na řízení zvykla poměrně rychle (nutno dodat, že jsem nejvíce km najezdila z cizině, Španělsko a USA, doma bych se zařadila do kategorie „svátečních řidičů“) a co více, nejenže mi to úžasně jde a nemyslím si, že jsem pro ostatní řidiče nebezpečím ale hlavně mě to ššíííííllllleeeeennnnnněěěěěěě baví. Silnice josu tady mnohhhheeemm užší než doma v ČR, ale mně to tak nějak vyhovuje..asi je snažší udržet se mezi krajnicí a středovou čárou:-))). Ale hlavní důvod je asi ten, že se člověk cítí na silnici bezpečně, neboť tady řidiči opravdu dodržují rychlost (není-li stanoveno jinak, jezdí se tu 50km/h ve městě a mimo město 100km/h). Na jižním ostrově potkáte na silnici pravděpodobněji krávy nebo ovce než řidiče, ve Wellingtonu (hlavním městě NZ) narazíte i na jiná auta. Na co si ale dávejte pozor, je parkování ve zdejším city centre. Najít místečko, kde necháte odpočívat vašeho čtyřkolového miláčka není snadné. Buď je parkoviště určené jenom pro rezidenty, takže tam přes týden nemáte šanci zaparkovat nebo je to tzv. coupon parking, na kterém můžete parkovat pouze v případě, že si koupíte denní kupón za šest dolarů (to vám však stále nezaručuje, že najdete místo). Doporučení, vyjeďte kousek mimo centrum města a míst k parkování bude hodně a ještě zadarmo.
Pro více informací týkajících se řízení na NZ navštivte, prosím, stránky
http://www.landtransport.govt.nz/overseasdrivers/driving-in-nz.html, kde jsou cenné informace o zvláštnostech řízení na NZ (je tam třeba sekce o tom, že je tady spousta one lane bridges (které v Ervopě – myslím – snad ani nejsou).

Jobík v restauraci aneb zamávej si na svého číšníka

28.04.2007, 5:24:10

Unbelievable! Time flies. Je to prakticky již měsíc, co jsem se přestěhovala do hlavního města NZ, Wellingtonu. Myslela jsem, že si mi opět nepodaří najít „lepší“ full-time práci než v nějaké hospůdce/restauraci/baru..in short v pohostinství. Ale štěstí stálo na mé straně a dostala jsem – na to že jsem cizinka a k tomu ještě non-native speaker- docela dost slušnou práci v národní bance. Hospitality jobs jsou prácemi nárazovými (casual jobs), a tak je nejvyšší čas, abych napsala pár řádků o tom, jaké to je pracovat v tomto oboru na druhém konci světa.

Před příjezdem na NZ jsem měla praxi jako servírka pouze z Evropy (Německa a Španělska) – několikměsíční letní brigádky.V obou případech jsem víceméně dělala všechno možné i nemožné (vítání hostů/obsluha zákazníků/bar/příprava kávy a čekání až se i ten nejposlednější z posledních zákazníků rozhodne odejít na lože a já budu moci v klidu uklidit hospodu, aby byla připravená na další den). Občas jsem měla pocit, že lítám jako hadr na holi a říkala si, že to snad ani není možné vydržet fyzicky (in Spain mě kompenzací byla aspoň možnost odskočit si o přestávce na pláž rozprostírající se přímo před restaurací). Člověk to samozřejmě vydrží…jak říká jeden můj close friend: „Máš-li pocit, že nemůžeš a jsi úplně na dně tak věř, že jsi teprve ve třetině svých sil“…takže jsem měla ještě dvě třetiny sil rezervu. Obě tyto zkušenosti ze zahraničí byly k nezaplacení, s odstupem času mi některé „veselé příhody z natáčení“ přijdou opravdu i úsměvné…

Asi se nedá generalizovat, ale moje zkušenost s prací z restauraci na NZ je úplně jiná než v Evropě (jako černá a bílá, obrat o 180 stupnu). V Aucklandu jsem (poté co jsem se smířila s tím, že sehnat práci jinou než v restauraci není tak snadné) měla neskutečné štěstí. Dostala jsem práci v nádherné busy restauraci (pracovní doba tam uteče strašně rychle, protože je zkrátka pořád co dělat) v Mission bay (čtvrť Aucklandu přímo u moříčka) v Belgian Beer Café nazvané De Fontein (více informací na http://www.defontein.co.nz/) – toto je neskrytá reklama. Práce tam byla zábavou a já jsem se nemohla dočkat dalšího pracovního dne: žádný stres, všichni lidi v teamu byla naprosto pohodoví a věková skupina byla naprosto ideální – průměr 25 let, každý byl zodpovědný za jednu z pěti sekcí (které se pravidelně střídaly; moje oblíbená byla sekce 7 – venkovní sekce s výhledem na moře a útesy). Svoji roli sehrálo určitě i to, že náš tým byl opravdu mezinárodní (Kiwis, Číňanka, tři Češky, Finka, dvě Italky, Argentinec, Němka, Švédka…) – docela dobrá „směska“, čistě novozélandská část byl jenom management. Hodinová mzda se zde v pohostinství pohybuje průměrně kolem 12 – 13 dolarů na hodinu (minimální mzda je 10,25 NZD/hod., a je-li to vaše hlavní zaměstnání, odvedete daně v hodnotě 20%; pokud je to secondary job, jsou daně ještě trošku vyšší (nedávno jsem se dověděla, že daně v Austrálii jsou dokonce 40% – to musí být radost vydělávat, že?). Jelikož nejsem občanem NZ budu po návratu do ČR údajně moci požádat o vrácení daní, které však bude představovat ne více než 10% celkově odvedených daní).

Co se zákazníků týká, tak nám tam chodilo několik štamgastů, ale většinou to byli jednorázoví zákazníci, turisti. A až na výjimky to byli příjemní lidé, žádní kveluranti, kteří byli totálně unešení z našich pot of mussles či jiných mořských plodů. Ale až na výjimky nedávali žádné tips (spropitné)….na NZ to nefunguje jako v USA, kde „musíte“ dát určité procento z celkové sumy jako tuzér…tips se člověk dočkal zpravidla jen od lidí z Evropy (obecně), USA nebo Kanady (na tomto místě se musím pochlubit, bylo pár nocí, kdy jsem na dýškách dostala i 70 bucks, ale byly také noci, kdy jsem odcházela s dolarem padesát) – takže chcete-li zbohatnou na spropitném, zvolte, prosím, jinou zemi působení. Často se mě ptali, odkud jsem (dle přízvuku nejčastěji hádali Irsko/Francii/Kanadu) a to i v případě, že jsem ani nepromluvila (seděli např. v jiné sekci, než jsem měla na starosti…..) – podle toho, že jsem pracovala rychle a efektivně si prý byli jistí, že nejsem Kiwi (to asi není pro NZ lidičky kompliment, že?).

Nejsilnějším zážitkem pro mě bylo obsluhovat asijské zákazníky (na tomto místě bych ráda zdůraznila, že opravdu nejsem rasista a nikdy bych lidi nehodnotila/nediskriminovala na základě barvy pleti, ale určité chování je typické pro určité skupiny lidí), kterých je tady opravdu hodně (nejsem si jistá, zda to již nejsou dokonce Kiwis, kteří se sem již natrvalo přestěhovali)…pro ně je úplně typické, že na vás mávají, když si chtějí objednat (na číšníky máváme i v Čechách, ale tak nějak slušnějším způsobem – řekla bych) a to způsobem, že se to orpavdu nedá přehlédnout. Často se mi stávalo, že ani nerozuměli jídelnímu lístku a chtěli vysvětlovat, co které jídlo znamená (nebyla to otázka toho, že ta jídla byla tak netypická nebo exotická, řekla bych, že to mělo co dělat s angličtinou…nic proti, žádný učený z nebe nespadl, ale..představte si opravdu busy night,kdy nevíte, kde vám hlava stojí a nemáte čas na to se u jednoho stolu zaseknout na několik minut…)…Velmi často si k pití neobjednali nic jiného než jug of water (která byla samozřejmě zadarmo..tohle jsem od nich okoukala a už to dělám taky…akorát já to doplním/obohatím ještě nějakým dobrým vínkem či pivečkem). Nebo když si objednali pivo,nezřídka se stávalo, že ho chtěli sdílet….to mi víc než komické…beer to share….když jsem to slyšela poprvé, tak jsem myslela, že jsem se přeslechla…..To že sdílejí jídlo (jako že si neobjednají každé svoje, ale několik chodů, které sdílejí) mi přijde docela normální, ale s těmi drinky….to je fakt zážitek. No…ale to je jeden z důvodů proč člověk cestuje…na vlastní kůži poznává rčení „Jiný kraj, jiný mrav“ a je daleko tolerantnější…

Buying/Selling a car

15.05.2007, 13:36:37

Při koupi auta na Novém Zélandu máte na chvílli pocit, že jste se ocitli v pohádce a stačilo, aby víla mávla kouzelným proutkem. ANO ANO ANO, tak snadné to je. Stačí dojít na jakoukoli poštu a během pěti minut se stanete šťastným novým majitelem pojízdného miláčka…All you have to do is vyplnit jeden růžový formulář a zaplatit 9 NZD a 20 centů (nepsaným pravidlem je, že tuto sumu zaplatí kupující)…Jak dlouho musíte šetřit na pojízdného oře samozřejmě záleží na tom, jaký typ auta chcete, jak je staré, jaký máte plat atd atd, ale docela dost slušné ojeté autíko se dá pořídit za 2 – 3 tisíce NZD (což je asi 30 – 45 tisíc Kč). Tady bych si dovolila malou vsuvku: ceny aut rostou s blížícím se místním létem, takže cca kolem listopadu…

Co koupi auta předchází a co tomu musíte „obětovat“?
Samozřejmě čas. O koupi nového auta jsem se, zejména z finančních důvodů, nezajímala vůbec. Přesto tady existuje bezpočet míst, kde se dá autíko koupit. Auckland, jakožto největší město NZ, je přímo ideálním místem pro výběr auta, za návštěvu stojí určitě:

1/ Backpackers Car Market (http://www.backpackerscarmarket.co.nz/auckland.html). Výhodou tohoto místa je, že tam najdete přesně takové typy auta, jaké se hodí na cestovaní – menší, malé, větší i velké druhy „vanů“ (teď jsem přemýšlela, jak se hezky česky řekne van a české dodávka mi přijde doooossstttttt nevhodné, protože si pod tím představím taková ta ošklivá hranatá auta, která nejsou „ani ryba ani rak“) a station wagons (kombíků???) – s poměrně velkým úložným prostorem, zpravidla dost ekonomická, s výbavou (vařič, stan, spacáky, matrace na spaní, kanystry na vodu,…) a za příznivé ceny (vyhlídnete-li si tam nějaké auto a jste-li dost trpěliví, můžete tam auto získat „za hubičku“, protože ho tam prodávají lidé, kteří musejí třeba během 4-5 dnů auta prodat, protože mají zpáteční letenku domů a nakonec jsou ochotni/musejí s cenou jít opravdu až směšně nízko). Výhodou je také to, že přímo na místě vyřídíte veškeré papírování (převod vlastnictví, WOF (viz níže)…veškeré podmínky koupi a prodeje mají v asi 20 různých jazycích (i česky:-))))…nevýhodou je, že si za to nechají patřičně zaplatit (jestli si dobře vzpomínám, tak to tam sumasumárum vyšlo na 200 NZD (ale ruku do ohně za to nedám))…

2/ Ellerslie Car Fair (http://www.carfair.co.nz/). S tímto „tržištěm“ s auty, které se koná pravidelně každou neděli, nemám žádnou osobní zkušenost, ale vím, že jedná o poměrné oblíbené místo na prodej/koupi auta v Aucklandu. Jednáte tam buď přímo s majitelem auta nebo s někým, kdo ho zastupuje…

3/Turners Auction (http://www.turners.co.nz/Branches/TurnersAuctions/tabid/285/Default.aspx). Těch probíhá po celém NZ několik na různých místech, kdy se v různých dnech pordávají různé druhy aut v různých cenových kategoriích (auta do 6OOO NZ jsou označena jako „budget cars“). S koupí auta na této aukci nemám osobní zkušenost (představuju si to jako ve filmech, jak máte v ruce čísílko a příhazujete:-)), ale když jste zjišťovali podmínky pro prodej auta, tak nám bylo řečeno, že nemusíme být přítomni osobně, že za nás bude prodávat dealer (Před prodejem vám auto ohodnotí dle toho, kolik má najeto kilometrů, roku roku výroby a WOF (viz níže), takže nic neobvyklého. Za to,že auto na aukci prodáváte,zaplatíte 40 NZD plus pokud ho prodáte, zaplatíte dalších 250 NZD plus 3,5% z ceny…

4/Trade me (http://www.trademe.co.nz/Trade-me-motors/index.htm). Stránky Trademe mi zde připadají suverénně nespolehlivějším místem, které prostě „frčí“. Tady se prodává a kupuje všechno možné i nemožné, nejen auta (za inzerát zaplatíte 29 NZD, podaří-li se vám car prodat, doplatíte dalších 20 NZD (nevím, jaká je cena u ostatního zboží)…Je to každopádně první místo, které vám každý doporučí. Pro prodej existují dva možné způsoby:

A/ buď si stanovíte přesnou cenu, za kterou prodáváte nebo B/ si stanovíte 2 ceny: starting price (počáteční cenu) a reserved price a potenciální kupující přihazují tzv. bids (nabídnuté ceny v této aukci)…zboží získá ten, který nejvíce přesáhne druhou zmíněnou cenu.
Já osobně jsem nakonec auto koupila od přátel, kteří ve správnou dobu a na správném místě auto prodávali a prodala jsem to na stránkách, které jsou (in my opinion) ne tak „profláknuté“ jako trademe, ale ukázaly se jako dobré, a to Trade and Exchange (http://www.te.co.nz/).

Co je důležtité před koupí auta vědět:
1/ Auto musí mít tzv. registration (opět stačí pouze dojít na poštu a za obnos 51,5 NZD bude vaše auto na 3 měsíce registrované (myslím, že to nelze pořídit na dobu kratší). Prakticky to znamená, že máte v ruce papír na to, že je auto vámi legálně držené, že se nejedná o kradený kousek…
2/ WOF (WoF = Warrant of Fitness), což bych řekla, že je naše STK (státní technická kontrola (no to je mi ale terminologie, doufám, že si moc nevymýšlím:-))). Tu musí každé auto mít novou každých 6 nebo 12 měsíců (podle staří, auto starší 6 let ji musí mít každého půl roku a auta mladší každý rok)
3/ VIR (Vehicle Information Report https://www.vir.co.nz/). Toto není povinná „výbava“, něco co před koupí auta musíte mít, ale osobně to velmi doporučuji. Za poplatek 25 NZD se dozvíte veškerou historii a technické paramatry o autě, které zamýšlíte koupit (kolik bylo majitelů auta před vámi, tachometr,do kdy má registraci a WOF… ale hlavně, jestli není zatížené nějakými pokutami, které by při koupi přešly na vás jakožto nového majitele…koupě by se vám tak mohla zatraceně prodražit)…
Veškeré důležité informace o prodeji/koupi auta na NZ jsou na stránkách Land Transport NZ (http://www.ltsa.govt.nz/vehicle-ownership/warrant.html), úřadu, ze kterého vám mimojiné do tří týdnů po koupi auta přijde doklad o jeho úspěšném převedení do vašeho vlastnictví.

Kdy se i vy stanete tak trošku Kiwi…

17.06.2007, 8:33:20

Toto malé zamyšlení na téma „You know you have become a bit of a local in NZ when..“ nevzniklo all of a sudden, ale je takovou malou kompilací postřehů mých (samozřejmě největší a nejdůležitější součástí tohoto příspěvku) za více než půl roku mého pobytu u protinožců, názorů mých spolupracovníků a kamarádů a mé díky patří rovněž staff members agentury IEP, kteří své nárory vyjádřili na oficiálních stránkách International Exchange Programs.

Upozornění: Jednotlivé myšlenky na sebe logicky nenavazují a autorka se čtenářům omlouvá za případný těžko pochopitelný tok myšlenek.
Víte, že jste tady tak trošku zdomácněli,pokud…

1/Začnete prakticky na všechna jídla dávat kečup, kterému tady ovšem nikdo neřekne „ketchup“, ale je to prostě tomato sauce. Použijete-li výraz zmíněný jako první, všichni okamžitě zbystří a začnou vás pečlivěji zkoumat, neboť jste se právě prozradili, že nejste místní. V konverzaci slovo/spojení „kečap“ uslyšíte poměrně často, ale nebude se jednat o lahodný červený rajčatový protlak ale o to, že se někdo s někým potká/ozve se (později): „I will catch up with you guys later“. (Na tomto místě si, prosím, všimněte výslovosti catch up/ketchup).

2/Po té, co zakalíte/zapaříte venku, se budete dožadovat tzv. meat pie neboli pirožky s masem (na kterou si samozřejmě dáte tomato sause – viz bod 1). Nebo to může být jakýkoli jiný pie – s příchutí steak, cheese, mince… a nemusí to být jenom po „big night out“. Může to být vaše snídaně, oběd, afternoon tea nebo večere. Jedná se o malé (průměr zpravidla asi 5 cm) kůlaté „pečivo“, mnohdy skutečně lahodné.

3/ Všechny koho potkáte, začnete oslovovat „bro“, „cuz“ nebo „Cuzzy bro“ (na druhém místě se v této nevypsané soutěži bezpochyby umísťují výrazy mate, dude), které všechny neznamenají nic jiného než „kámo“…

4/ Jako odpověď na otázky začnete používat výraz „Yeah-na(h)“, který je typickým Kiwi-ismem. Jedná se spojení značně matoucí i pro zdejší domorodce, protože se oba zmíněné výrazy negují. Co přesně toto spojení vyjadřuje, se mi z místních obyvatel ještě nepodařilo „vypáčit“, nejspíše se jedná o něco ve smyslu „Yeah (I am listening/I hear what you are saying – na(h) (I don´t understand/I haven´t a clue what you mean by that). V běžné konverzaci se budete běžně setkávat s každým z nich, přičemž „yeah“ neznamená nic jiného než hovorové „yes“ a „na(h)“ je zase „no“. A za každým druhým slovem řeknete „eh/ay“ (spelling totoho výrazu se v různým materiálech liší), ale vždy se jedná o něco ve smyslu „viď/že jo/že ne“, které bezpochyby patří mezi nejfrekventovanější slova v konverzaci. Od dalších cizinců vím, že se „eh“ používá i v jiných anglofonních zemích, ale já jsem si ho všimla až na NZ (asi jsem v Británi a USA nedávala pozor:-))). Jako locals budete znít také, když budete říkat „Sweet as/Cool as/Cool bananas“ (všimněte si, prosím, že se slovo as hláskuje pouze s jedním S, pozor na případnou záměnu!!!), které neznamená nic jiného než „OK/v pořádku/dobře).

5/Pokud budete volat domů a rodiče/přátelé/příbuzní vám nebudou příliš rozumět, protože váš přízvuk je „kiwified“. To se ale spíše týká native speakers, kteří začnou znít „funny“ a získají „thick NZ accent“. Accent je, jak bylo sepsáno dříve, kapitola sama pro sebe…

6/ Zjistíte, že se nikdy nekoukáte na hodinky, i když víte, že někde máte být v určitý čas (já to třeba mám od začátku pobytu na NZ stejně, protože se mi hodinky rozbily před odjezdem sem:-)) a ještě jsem si nebyla schopna koupit nové…ale kdo potřebuje hodinky v době mobilních telefonů, že? :-)). Není to o tom, že by Novozélanďané byli extrémně nedochvilní, ale tady prostě čas nikdo neřeší…což nepochybně souvisí s absolutně „relaxed way of life“, způsobem života, který je – oproti poměrně uhnanému životnímu stylu na starém kontinentu, kde máte pocit, že se každý žene pouze za penězmi a kariérou a dávno zapomněl, v čem tkví opravdové životní hodnoty – úplným balzámem na duši a něčím, co vás bude fascinovat. Mnozí cizinci tady často mívají pocit, že jsou Kiwi strašně slack, ale podle mého názoru to není o tom, že by byli líní/pomalí/pohodlní – oni také dojdou k vytyčenému cíli, i když pomaleji – ale o tom, že se nehodlají zbytečně stresovat…Všichni se tady pořád usmívají a „stressed out“ lidi tady skutečně nepotkáváte na každém kroku…

7/ Při loučení se zpravidla nepoužívá „Bye/Bye-Bye“ (typické učebnicové výrazy), ale řeknete „See ya“, i když dotyčnou osobu již nikdy více neuvidíte…

8/ Chodíte bosi a to i v době, kdy jsou cizinci zahalení od hlavy až k patě a klepou se zimou. Je to jedná země, kterou jsem dosud navšívila, kde je opravdu více než normální, že jdete barefoot do supermerketu…Pokud nejste úplně naboso, tak budete mít na nohou flip-flops (žabky), kterým se tady říká jandals.

9/Pokud za národní sport uznáte rugby…a začnete uctívat „The All Blacks“..

Te Reo Maori = the Maori language aneb malá exkurse do tajů maorštiny

24.07.2007, 12:31:00

Pro „studium“ maorštiny jsem se rozhodla hned z několika důvodů.

1/ S „hrůzou“ jsem zjistila, že je to více než rok, co jsem na uni ukončila studia a naposledy se musela zapojit do intelektuálních debat a přestírat, jak strašně rozumím tomu, proč je dnešní svět tam, kde je……a také bych nerada, aby mi „zakrněl mozek“ :-))))

2/ Heslo „Kolik jazyků umíš/znáš, tolikrát jsi člověkem“ jsem už před nějakou dobou vzala za své. Není to o tom, že když umíte více jazyků, tak jste lepší než ostatní…ale když se snažíte proniknout do nějakého jiného než mateřského jazyka, tak vás to neuvěřitelným způsobem obohacuje…nejen po stránce lingvistické (kdy se můžete hrabat ve všech možných gramatických odchylkách, podobnostech/rozdílnostech slov..), ale hlavně po stránce lidské…jazyk je bezprostředně spojený s kulturou, historií…a tak se dozvídáte spoustu zajímavých věcí a přejde vás pocit, že jste na světě sami (meaning, že jsou tady i „ufouni“:-)). Doposud jsem se snažila „osvojit“ jenom několik more or less evropských jazyků a maorština je pro mě něco skutečně exotického:-)))))).

3/ Chtěla jsem poznat, jakým způsobem se na Zélandu cizí jazyk vyučuje. Zase je to, jak jinak, jeno lidech …a tak i když jsem u protinožců, ani tady učitelé nechodí po rukou:-) a na lektora jsem měla (ťuk ťuk ťuk štěstí:))) docela slušný metodik:-))). (Rozhodla jsem se pro kurs Everyday Maori na Victoria University of Wellington, v rámci Continuing Education).

4/Hlavním důvodem ale byl nezadržitelný pocit, že když se taje maorštiny (která je s Novým Zélandem neoddělitelně spojena) nepokusím alespoň trošku prokouknout, tak nebudu cítít, že jsem tady zkusila „všechno“ a že jsem na NZ vůbec byla…Něco jak se říká, kdo neviděl Koloseum nebyl v Římě, kdo nebyl na Knossu, nebyl na Krétě a podobně :-)). Navíc, s maoršinou se opravdu setkáváte na každém kroku každý den (a to ani nemusíte mít kamarády Maory), ale názvy institucí jsou dvojjazyčně a na toaletách budeme mít (pokud tam nebudou obrázky) Tane/Wahine a postupně zjišťujete, že názvy měst/vesnic nejsou prázdná nic neříkající jména, ale že mají význam:-))

Nějaká fakta
Maoršina je jazyk, který údajně patří do skupiny australských a papuánských jazyků a hovoří jím asi 100 – 160 tisíc lidí (z čehož asi jedna třetina jím hovoří plynule a zbytek mu alespoň rozumí). Spolu s Cook Islands Maori, Tahitian and Hawaiian patří k jazykům východopolynéským, je vzdáleně příbuzný s dalšími jazyky Polynésie jako těmi, kterými se hovoří na Samoa a Tonga a je spojený s jazyky Melanésie, Indonésie, Filipín, Tchajwanu a Madagaskaru. Je jazykem Maorů, kteří se na NZ usídlili před tím, že dorazili bílí osadníci (tyto migrace z Polynésie proběhly asi před 1000 lety). Oficiálním jazykem NZ se, vedle angličtiny, však nestal dříve než v roce 1897, kdy byl vydán tzv. The Maori Language Act. (Pro více informací určitě doporučuji oficiální stránky Maori Language Commision http://www.tetaurawhiri.govt.nz/english/issues_e/reo/index.shtml).

Jazyk jako takový
Po dvou lekcích maoršiny jsem opravdu odborník na slovo vzatý:-))))), přesto bych si dovolila napsat pár řádek. Maoština se mi zatím zdá býti jazykem nádherně fonetickým (ne že se to „píše kráva a čte „vůl“), ale jak se to řekne, tak se to napíše. Možná to je jenom mylný pocit začátečníka, který si myslí, že po první hodině věnované výslovnosti a druhé základním větičkách „sežral moudrost“ světa. Who knows. Za pár týdnů snad budu chytřejší:-))
Výslosnost: Souhlásky má stejné jako angličina (rozdílně se vyslovují jen „t“ a „r“), navíc má pouze dvojhlásky wh (čte se „f) a ng, a samohlásky jsou a e i o u (jejich kombinace v dvojhlásky není úplně snadná na výslovnost), čtou se nikoli jako v angličtině, ale jako v češtině (u není „ju“ ale u):-))). Všechny samohlásky mohou bát krátké nebo dlouhé, délka se dá vyjádřit buď dvěma stejnými samohláskami za sebou nebo (běžnější) použitím macron nad samohláskou (což je vodorovná čárka nad písmenem).

Základní fráze:
Kia ora. Dobrý den/Není zač.
Ko Lenka ahau/au. Jsem Lenka.
Ko wai koe? Kdo jsi ty?
No Chrudim ahau/au. Jsem z Chrudimi.
No hea koe? Odkud jsi?
(zde si, prosím, všimněte jednoduchosti tvorby otázky, kdy místo jména/místa v první větě dále pouze tázací zájmeno wai/hea)
Kei te pai koe? Jak se máš?
Kei te pai ahau. Mám se dobře.
Nooo, a když budete používat větičku „Ka pai“….tak prakticky nikdy nic nezkazíte, znamená „Choice/Great/Neat/OK/Dobře“ :-))))

Každá hodina maoršiny začíná a končí motlitbou (hned jsem si uvědomila, že podobný „proces“ probíhal i když jsme byli na raftech (white water rafting) na Waikato river) a hned od první lekce si sami vytváříme vlastní „mihi“ (každý týden přidáváme jeden řádek), kterým zdravíme ostatní a říkáme něco o sobě (vsuvka: často se stává, že někdo žijící například ve Wellingtonu řekne, že je z Gisborne….neznamená to, že tam žije, ale že tam třeba vyrůstal, že jsou tam jeho kořeny, že tam patří).
Moje doposud vytvořené mihi je:
Tena koutou katoa!
Ko Lenka ahau.
No Chrudim au.
No reira.
Tena koutou, tena koutou.
Tena koutou katoa.
PS: Pro odborníky: Vím, že to není gramaticky správně, že mi tam chybí macrons (budu si je asi muset naistalovat do windows:-))).

This is New Zealand – NZ očima novozélanské kinematografie

29.07.2007, 10:33:05

Ve Wellingtonu nám právě probíhá 36. filmový festival (na kterém mimo jiné promítali i „Obsluhoval jsem anglického krále“ :-))), a tak jsem v rámci své „zélandománie“ neváhala ani minutu a rozhodla se shlédnout 3 krátké filmy, které by šly souhrnně označit názvem jednoho z nich, This is New Zealand. Promítací sál byl narvaný k prasknutí (asi proto, že lístky na snímky v rámci festivalu stojí pouze 11 NZD, jinak je běžná cena asi 15 NZD:-))) a proto, že běžné komerční filmy budou za chvíli stejně na DVD) a, to be honest, nebylo slyšet tak půlku filmů, neboť each and every one z diváků se prakticky válem smíchy pod sedadlem. Bylo to opravdu tak vtipné? Poznávali tam Kiwi sami sebe a „věci“ pro ně typické nebo návaly smíchu byly pouze a jen bitter-sweet vzpomínkou na léta dávno minulá?

C’mon to New Zealand
Tento 16ti minutový snímek z roku 1969 byl vyrobený jako propagační film pro Nový Zéland jako turistickou destinaci pro „Australian cousins“ („žabomyší války“ mezi NZ a Austrálií mi silně připomínají „boje“ mezi východočeskými městy Pardubice a Hradec Králové). Pro mě to bylo jako film pro pamětníky, neboť v době vzniku tohoto (těchto) filmů jsem ještě žila svůj předchozí život jako čarodějnice nebo evropská královna :-)) a dobu minisukní, vyčesaných vlasů a kotlet znám jenom z vyprávění:-)). Myslím, že (názor manažerky cestovního ruchu:-))) téma NZ jako turistické oblasti bylo zpracováno dobře metodologicky, systematicky, logicky a zároveň byly velmi vtipně glosovány novozéladské „typické znaky“ (např. Ano, ano je pravda, že NZ je zemí 60 milionů ovcí, což je opravdu poměrně značný počet na hlavu každého Novozélanďana, ale všimněte si, prosím, že v našich jezerech, řekách a mořích omývajích naše břehy máme ještě mnohem více ryb. Nebo: Grass skirts, ve kterých Maoři turistům předvádějí tradiční rituální tance jsou skutečně nádherné, ale nemyslíte si snad, že je v nich normálně potkáte i na ulici, že?) (vsuvka: Je mi jasné, že takhle vytržené z kontextu to tak nevyzní a taky ne proto, že vám jen těžko mohu přiblížit skutečný každodenní místní život, ale vám nezbývá, než mi věřit:-)). Přišlo mi, že film měl ukázat, že přestože je NZ „at the very bottom of the world“, nežije sto let za opicemi a že když se sem vydáte na dovolenou, nebudete žít ve stromech a o banány se dělit s místními druhy monkeys. Neboť zde existují tři mezinárodní letiště (Auckland, Wellington, Christchurch), dobře fungují vnitrostátní linky, široká síť restauračních a ubytovacích zařízení (i když v té době byla levná ubytování pro backpackery jenom vzdáleným snem). Co se každopádně za těch téměř 40 let od natočení tohoto snímku nezměnilo je breathtaking krása přírody („vypíchnutá byla místa jako Northland, Rotorua, Taupo, Fjordland, Queenstown….všechno místa, která jsem sama navštívila a definitivně bych je – mezi jinými – doporučila k návštěvě. Co mě trošku překvapilo bylo, že ve filmu doporučovali i jen 10-ti denní dovolenou (sama vím, že ideální jsou spíše dva měsíce, na každý ostrov jeden), ale to je asi proto, že Australané to mají „za rohem“ (něco jako naše stejně dlouhé dovolené v Itálii či Chorvatsku) a nemusí se sem dostávat přes půlku světa…

This Is Expo
… je 22ti minutový krátký dokumentární film o světové výstavě Expo 1970, která se konala v japonském městě Osaka. Nabízí pohled do zákulisí výstavy tohoho formátu jako takové, kdy ukazuje každodenní život lidí pracujících zde 7 dnů v týdnu po dobu šesti měsíců, relaxaci v době off-duty, zábavu, národní oslavy jednotlivých zemí, „unešenost“ Japonců z Moon rock v pavilonu USA a samozřejmě se zaměřuje na žlutý pavilion This is New Zealand a prezentaci NZ jako takového. Při národním dni věnovaném NZ byla na Expo 1970 ukázána historie NZ (jak tu nejprve žili jenom ptáci, pak přijeli Maoři a nakonec Evropané (opět vtipná hláška: And the European migration doesn´t need any comments as we can see its consequences today:-))), nechyběla ukázka a výuka tradičních maorských tanců, ukázka práce se dřevem a největší atrakcí byly živé ovce, které prý do té doby místní lidé neviděli jinde než v ZOO. Celá přítomnost NZ na této celosvětové výstavě nebyla ničím jiným než nutností NZ prezentovat se a ukázat světu, že země jako NZ existuje, neboť rok 1969 byl rokem, kdy Velká Británie (jejíž dominium NZ je) vstoupila do společného trhu Evropského společenství a NZ musel vyvinout/vyhledat alternativní trhy pro svoje zboží. Hlavní atrakcí byl 20-ti minutový snímek This is New Zealand (promítaný 21x denně, 7 dní v týdnu, po dobu 6 měsíců), který ukazuje mnohé přírodní krásy NZ, typičnosti, každodennosti NZ jako 3-obrazovkovou prezentaci (velmi velmi zajímavé, ale mnohdy docela náročné na sledování:-)))), kde se jednotlivé snímky postupně opakují, doplňují nebo následují s několikavteřinovým zpožděním. Tento film vidělo jenom na samotné výstavě 2 miliony lidí a pak ještě 350 000 dalších, když se snímek vrátil z výstavy na NZ (Během filmu se opět objevují vtipné hlášky jako: No, my víme, že to není velkoplošné, ale aspoň je to barevně:-)))
(Tento byl byl restaurován Archives New Zealand and Park Road Pos, a proto mohl být opět odvysílán po mnoha letech na letošním festivalu. Perfektní bylo, že se osobně dostavili a po filmu diskuzi vedli scénárista Hugh Macdonald a zvukař Kit Rollings).

Am I a church-goer? Nah…but…

12.08.2007, 13:21:00

Když se řekne church, představí si většina z nás stavbu typu chrudimského kostela „Na nebevzetí Panny Marie“ či pražských „Chrámu sv. Víta“ nebo „Týnského chrámu“…in short, stavbu poměrně honosnou – s několika věžemi, křížem, podlouhlou hlavní lodí s několika řadami dřevěmých lavic, okny s barevnými vitrážemi, kazatelnou, zpovědnicemi, oltářem…(poznámka: nejsem ani architekt ani osoba věřící, takže, prosím, omluvte nedokonalost slovní zásoby v tomto oboru)…zkrátka budovu poměrně značné historické hodnoty, která je zpravidla těžko přehlédnutelná, jenž je dobrým orientačním bodem a mnohdy i místem setkání pro „rendez-vous“ („Sejdeme se před kostelem“)…Špatně, špatně, špatně…nacházíte-li se na Novém Zélandě. Né že by tady kostely neměli, některé stavby kostel dokonce i připomínají, ale zcela jistě se nejedná o historické budovy (musíme mít na paměti, že historie NZ je poměrně mladá, mluvíme zde pouze o několika stoletích)…zřídkakdy se před nimi zastavíte a řeknete si „Wow, to je nádhera. Jak něco takového dokázali postavit?“…máte-li ovšem štěstí a poznáte, že se o kostel vůbec jedná…

Kostel, kam jsem dneska zavítala já, jako kostel vůbec nevypadá… Je to moderní přízemní šedivá hranatá budova bez kříže a věžiček, do které nestoupáte po schodech (ani po jednom) s velkými prosklenými okny, která je off the main road (s poměrně velkým parkovištěm – skoro jako u supermarketu – just joking), těsně vedle „domu“, kde se poměrně často konají koncerty a probíhají „společenské akce“ do časných ranních hodin. Čekáte-li nyní, že se „dočkáte“ zpovědnic, kazatelny a oltáře…opět chyba, chyba, chyba…V bíle vymalované místnosti s moderními židlemi (pro asi 250 lidí) a poměrně vysokým stropem vás v popředí přivítá pouze pódium. Pódium s barevnými světly, kazatelem/knězem oděným do casual clothes (jeany, mikina) a v ruce držícím elektrickou kytaru, kterého doprovázejí další čtyři hudebnící a zpěvačka. Ano ano ano. Skutečně se nenacházíte na koncertě, skutečně jste na správném místě, pokud jste se rozhodli strávit 2 hodinky nedělního večera na mši začínající o šesté hodině večerní…
Stejně jako „účinkující“ i „hosté/publikum“ jsou oblečeni do každodenního oblečení, takže o stařenkách v tmavých šatech s šátkem na hlavě si můžete nechat jenom zdát (věkový průměr přítomných bych odhadovala na 20-30 let). Doufám, že je z těchto řádků aspoň malinko cítit, jak moc pohodová a uvolněná atmosféra tam byla což je pro NZ typické, ať se nacházíte kdekoli)…protože mě to místo totálně odzbrojilo…a nebojte, nakonec připomínalo i kostel:-)))) – o náboženské texty jsme nebyli ošizeni (btw. aby se nikdo nemohl vymlouvat, že nezná slova, jsou „písně“ zobrazovány na dvou velkoplošných promítacích plátnech hned vedle stage) …my jsme je ale zpívali (já jsem jenom tak broukala, protože hudba byla nádherná, ale pět ódy na Lorda, našeho pána jsem si netroufla, protože by mi to – coby člověku věřícímu ve vyšší moc, kterou nenazývá Bohem – přišlo nefér/troufalé/povrchní/nečestné)!!! Úžasné bylo, že měl člověk pocit, že je nedílnou součástí veškerého dění, ne že nepříšel do kostela „jenom na přednášku“ (Na tomto místě bych ráda podotkla, že nechci, aby tyto řádky zněly jakkoli kriticky nebo opovržlivě k systému, jak probíhají mše u nás doma, protože tam do kostela nechodím vůbec. Maximálně na „půlnoční“ na Štědrý den, která je stejně víceméně o setkání s přáteli, než mší jako takovou…Takže je dost možné, že ani tam už mše neprobíhá formou „frontální výuky“….Pokud ano, tak by určitě stála za zamyšlění jakási modernizace, která by – dle mého názoru – přivedla do kostelů více mladých lidí)…ale mohl se sám projevit…kdokoli z davu mohl nahlas promluvit a říci, za co se modlí, vyjádřit, co je právě pro něj v tomto okamžiku důležité, s čím potřebuje „pomoc“…
Rozhodně jsem neměla pocit, že tam „do mě někdo něco hustí“…neměla jsem pocit, že jsem jenom „ovečka ze stáda“…člověk jakoby cítil, že je tady „Bůh“ právě pro něj, jakoby k němu měl opravdu blíž…a to jsem „ateista jako poleno“ …

Neopouštějte Zéland bez…

26.08.2007, 2:27:00

Tak jako každá země i Nový Zéland nabízí široký sortiment předmětů, z nichž aspoň některé by se určitě měly stát vašim osobním vlastnictvím. Mluvím zejména o špercích z nefritu, kosti (tradičně z velryby) a paua…

Nefrit (neboli jadeit) je nejcennějším novozélandským kamenem. Umělci z něj zhotovují širokou škálu šperků a ozdob tradičních i moderních tvarů. Jedná se o tvrdý, neprůhledný smaragdově zelený nerost. Nefritové valouny vznikají v alpských zlomech za vysoké teploty a tlaku a nakonec jsou spláchnuty z erodujících hor do řek Západního pobřeží (hovořímě zde o South Island). Nefrit má pro Maory nesmírnou duchovní hodnotu a moc. Dlouho před kolonizací NZ Evropany vysílaly tamější kmeny výpravy s cílem nalézt tento drahý kámen. Poté jej vyměňovali za jídlo a další předměty. Nefrit byl nejtvrdším materiálem, jaký Maorové znali. Sloužil jim k výrobě nástrojů, zbraní a osobních hodnot. V roce 1977 bylo vlastnictví nefritového zdroje na Západním pobřeží vráceno zpět kmeni Ngai Tahu z Jižního ostrova jako součást výnamné smlouvy z Waitangi. Přestože výrobky z greenstone naleznete ve stovkách a stovkách kamenných obchodů i stánků na tržnicích po celém NZ, doporučuji zejména páteční trh v blízkosti Queen Street v Aucklandu a jakýkoli obchod v městečku Hokitika na jižním ostrově (ceny se velmi velmi různí, začíná se na asi 45 NZD a ceny se vyšplhají i na několik set (záleží samozřejmě na velikosti, ale také na tom, jak hodně je kámen průhledný a zda je leštěný…existuje celá škála odstínů, např. Inanga = velmi světle zelený, Kako-Tea tmavě zelený s černými tečkami (majitelkou je i autorka tohoto článku), Kawa-Kawa – odstín podobný barvě listů pepperwood tree, ….).Traduje se, že si greenstone nesmíte koupit sami!!!! Musíte ho dostat jako dar a úplně nejlepší je, když ho osoba, která vám ho dává nějakou dobu sama nosila, neboť vám tak předává část svého spirit:-).

Kost, kterou Maoři původně potřebovali na rybářské háčky, se nyní používá zejména na výrobu dekorativních předmětů.

Paua (ušeň) (paua shell = Haliotis Iris) je měkkýš, který žije při pobřeží Nového Zélandu. Více než pro maso (i když flavoursome) je však ceněn pro lasturu, jejíž vnitřní část je pokryta vrstvou perleti (lustrous colour). Zhotovují se z ní hlavně přívěsky, náhrdelníky, prsteny a náušnice a vykládají se jí dřevěné věci a tradiční maorské řezby (Maori traditinally use the shell for wood carvings, slouží zejména jako „oči“ u dřevěných figurek:-)).
Nejoblíbenější se zdají být následující tradiční ornamenty, které seženete z greenstone, paua, kosti, ale i „stříbrné“ a jiných materiálů…

Fishhook = according to Maori mythology the fish hook of Maui male from whalebone was used to haul up the North Island. Represents strength and determination and brings peace, prosperity and good heath. Also a mark of authority and leadership. Is it said to signify abundance and plenty. It is a device for catching good luck and positive energy and it is for a safe journey especially over water.

Koru = a design inspired by traditional symbols of growth and life. Symbolising a new fern shoot. New beginnings, growth and harmony. A spiral shape is symbolic of opening of a tree fern frond representing the awakening of new life, positive change and personal growth.

Manaia = the word Manaia means containing Mana (prestige and power). Traditionally depicted with the head of a bird, the body of a man and the tail of a fish representing sky, earth and sea. Protects the wearer from evil.

Double/Triple twist – Kumara (Infinity loop) = the sweet potato, an important food for the Maori. The carvings symbolise the potato and vine. Represents a bonding of friendship. Two lives become one for all eternity. The twist of friendship and love that represents the bonding of lives for eternity.
Zdrojem pro tento příspěvek byl turistický průvodce o NZ firmy Ikar, materiál firmy Jade Jewellery Manufactures a informace získané autorkou během osobního pobytu na NZ.

Downtown of Wellington

5.09.2007, 13:11:40

I když nechcete, downtown hlavního města Nového Zélandu si prostě zamilujete. Je úplně jiný než třeba centrum Prahy či Auklandu (Václavák a „setkání u koně“ silně připomínají Queenstreet a setkání v její upper části)…prakticky neexistuje jedno centrální místo, ale za střed by se dalo považovat několik ulic, které se táhnou až k přístavu. Hlavní ulicí je Courtenay Place (kina, divadla, obchůdky a hlavně jedna hospůdka vedle druhé, každá se svojí specifickou atmosférou. I když se poměrně dost snažím, mám poci, že jsem ještě nebyla ve všech:)), Cuba mall (to je nákupní a „kalící“ třída, plná tetovacích salónů), Willis Street a Lambton Quay jsou vyloženě radostí pro vaše peněženky, neboť tam lze strávit celé hodiny nakupováním. Co je ale pro jako suchozemce fascinující a naplňuje mě vnitřním klidem a pohodou je místní přístav obklopený pěší zónou, divadly, hospůdkami a slavným muzeem Te Papa. Tím jak není možné určit jeden střed města, je možné říci, že moříčko sahá až do samého srdce města. Přístav je super architektonicky řešen, mnohé dřevěné schůdky vás dovedou až k moři (je slané a mokré:))), ale důležité je (na což jsou místní lidé pyšní), že se nemusíte bát žraloků (je tady na ně moc zima), nachází se zde 12 bílých obdélníkových desek s citáty různých autorů (Writer´s Walk), pobřeží lemují stromy pohutukawa (jeden z nich zázrakem kvete celý rok:-)). Při návštěvě rozhodně nevynechte „zázračnou“ telefonní budku (doporučuji hlavně při noční prohlídce, jinak efekt není tak působivý), která vás spojí s Korsikou….stojí na na takovém místě, že kdybyste provrtali Zemí díru, „dohrabete“ se právě na tento evropský ostrov (dříve se prý dalo vytočit jakési telefonní číslo a opravdu za vás na druhém konci začali hovořit francouzsky:-)). Prostor kolem místní knihovny a conventional centre (Art Ferns & Civic Square) je též zajímavě vyřešen, je tam poměrně velký dřevěný prostor, který připomíná loď, „pyramida“ není pyramidou ale znázorněnám severního a jižního ostrova odděleného Cook Strait (přičemž špička jižního ostrova je z nefritu – nachází právě jenom v západní části tohoto ostrova) a obrovská koule visící uprostřed „náměstí“ přimomíní měsic (zejména v noci při pohledu od knihovny). Celé město pak vám nenechá na chvíli zapomenout, jak je všechno spojeno s přírodou a mořem (mezi obyčejnými kachličkami ve městě jsou barevné kachličky s mušlemi, na chodníku jsou velryby (Courtenay Place), rádoby obyčejný přístřešek u TSB arény (konají se zde sportovní a kulturní akce) není ničím jiným než plachtami lodi, „patníky“ u knihovny připomínají silver fern…

Blown away by…NZ aneb zamyšlení nad „nesmrtelností brouka“

9.09.2007, 11:30:57

V říjnu 2006 jsem odjela na „výlet“ na NZ…to take some time off poté, co jsem dokončila UNI a nechtěla začít „real job“ a „serious adult life“ . Pobyt se „lehce“ prodloužil a já téměř po roce mohu s klidem konstatovat, že odjezd „to the very bottom of the world“ byl zcela jistě jedním z nejlepších rozhodnutí v mém životě… Lidé se pro dlouhodobější pobyt v cizině rozhodnou z nejrůznějších důvodů (někdy ani netuší, jak dlouho se mimo vlast zdrží): někdy odjedou z vlastní vůle – pracovat, studovat, jindy odjedou, protože chtějí zrátka zkusit něco jiného, poznat život v jiné zemi, nové kultury, mentalitu lidí, zvyky, tradice nebo potřebují uniknout z reality, mít čas pro sebe, aby se „našli“, odpočinout si od stereotypu každodenního života, ujasnit si, co od života očekávají, někteří si chtějí dokázat, že se ve „světě“ neztratí… – jiní jsou dotlačeni okolnostmi. Ať je důvod jakýkoli, pobyt v cizině nás v každém případě obohatí (po nejrůznějších stránkách), ujasníme si spoustu věcí, seznámíme se s nejrůznějšími lidmi…bereme však na sebe také riziko, že se změnímě (určitě k lepšímu:-))), že mezitím někoho „ztratíme“ (ať už doslova nebo obrazně), že nic nebude tak jako dřív …ale nic není jenom černé a bílé…takže každý zisk je ztrátou něčeho jiného a naopak…ale o tom život je…o rozhodnutích, dobrých i špatných, která nám vytvářejí náš osobní životní příběh, náš život…a rozhodně bychom se za ně neměli stydět, či litovat či si říkat „Kdybych já se tenkrát rozhodl jinak“…samozřejmě že nějaká rozhodnutí jsou lepší než jiná (ale to mnohdy zjistíme až s určitým časovým odstupem), ale je to každého choice and every and each of us je strůjcem svého štěstí. A já jsem opravdu velmi velmi velmi ráda, že jsem svůj sen dokázala zrealizovat a troufám si říct, že mě pobyt u protinožců hodně ovlivnil a pozitivně poznamenal na celý život ….

Mám nezadržitelný pocit, že vše je o lidech. Chcete-li být obklopeni lidmi, kteří mají „can do“ and „nothing is a problem“ attidude, kteří jsou neuvěřitelně pohodoví, stále se usmívají a chtějí vám kdykoli pomoci, tak neváhejte a už kupujte letenku na Zéland. Samozřejmě nejsem nijak naivní a víc než dobře vím, že nelze takhle generalizovat a že na „blbečky“ narazíme všude a že něco je na saying „výjimka potvrzuje pravidlo“, ale já jsem měla na lidi neuvěřitelné štěstí. Už jsem pár zemí navštívila, v některých i dlouhodoběji žila, ale …ale NZ je v tomto ohledu bezkonkurenčně jedničkou. Možná je to všechno způsobeno tím, že jsou Kiwi tak izolovaní od zbytku světa, proto jsou k cizincům tak vstřícní, že se chtějí něco dozvědět…ale já jsem nabyla dojmu, že oni jsou super přátelští i sami k sobě. V současné době jsem na to již zvyklá, ale poměrně dlouho mě fascinovalo, jak snadné je s někým se seznámit a začít rozhovor. Větu „Hi, how is it going“ jsem slýchávala třeba i v USA, ale tady mám pocit, že je upřímnější a často ji uslyšíte i od úplně neznámých lidí. Není ničím neobvyklým, že se s vámi lidé začnou bavit na nejrůznějších místech: při čekání na semaforu (to je pro mě stále nejúsměvnější místo navazování kontaktu), ve výtahu, v obchodě či na autobusové zastávce – o tradičních místech jako bary, diskotéky (nemají zde disco v tradičním slova smyslu) a hospody ani nemluvě. „Jak se máš“ nemusí být první větou (učebnicové – na tuto otázku odpovězte kladně, poděkujte a zeptejte se na to samé – tady člověk zažívá v praxi na každém kroku), ale patří mezi tradičnější „prolamování ledů“. Rada pro single: pokud máte pocit, že se nikdy neseznámíte a už vás nebaví odpovídat na messages v rubrice „Už nechci být sám“, tak přijeďte k nám na Zéland a my se tady o vás postaráme:))))). Zéland je asi jediným (aspoň já jsem ještě jinou takovou zemi nenavštívila) místem, kde lidé chodí bosi i do supermarketu a nikdo to neřeší (do této fáze jsem osobně ještě nedospěla, ale zkoušela jsem jít bosky třeba po lese a to opravdu super. Sice máte pochopitelně nohy „jako prase“, ale člověk má tak nějak blíže k zemi/přírodě. Určitě doporučuji vyzkoušet:-))). Všichni se pořád usmívají, jsou strašně v pohodě a vy máte pocit, že jste slova stress, stressed out museli do jejich slovníku zavést až vy:-))). Mnohým (řekla bych že zejména Evropanům (kteří žijí v neuvěřitelně rychlém tempu konzumní společnosti, ve které to vypadá, že se všichni honí akorát za penězi (není divu, všechno je drahé a chcete-li žít aspoň trošku dobře a mít třeba i vlastní střechu nad hlavou, musíte tento způsob života přijmout) může připadat, že jsou Kiwi takříkajíc slack/lazy (mohou připomínat mentalitu jihoevropanů), ale to není pravda…oni také dost tvrdě makají, ale mám z nich pocit, že „nejdou přes mrtvoly“ a k cíli dojdou také, akorát u toho nepřijdou o nervy…

Kiwi jsou neuvěřitelně přátelští a pohostinní (v tomto ohledu mi na starém kontinentu připomínají nejvíce Řeky). Není ničím neobvyklým, že vás zcela neznámí lidé pozvou k sobě domů na čaj/kávu či nějaký jiný lahodný nápoj. Co je pro mě zcela fascinující je, že nemáte pocit, že je to divné a určitě vás ani nenapadne, že by vám třeba chtěli ublížit (nikdy nevíte, jestli dotyčný není sériový vrah, že, ale..) nebo že to dělají jenom proto, že od vás něco potřebují nebo čekají na oplátku. Ve vší úctě k nám Čechům…ale myslím, že by nám neškodilo se od nich naučit trochu nezišnostni a odnačit se nám „vrozené“ nepřejícnosti a závistivosti (na tomto místě bych ráda poznamenala, že jsem na Čechy/Češky nijak nezanevřela, ale když je člověk daleko tak vždycky vidí, co by mohlo být jiné/lepší. A ruku na srdce: se závistí se doma setkáváme na každém kroku (já vím, já vím…nelze házet všechny do jednoho pytle…).

Co se mi na místních také líbí je jejich nádherný vztak k přírodě. Opět není to o tom, že bychom si přírody v Evropě nevážili, ale přijde mi, že ji tady lidé tak nějak přirozeně respektují…Možná je to ovlivněno „spolužitím“ s Maory, pro které je země/příroda neoddělitelnou součástí jejich života (země, ze které pocházejí a kam se po smrti navrátí), možná je to tím, že kvůli krátké historii nemůžeme obdivovat staleté architektonické skvosty…tak nebo tak….člověk se tady cítí jako její součást ne jako něco, co k životu patří, ale třeba jenom okrajově…Určitě je také příjemné, že tady není pollution, dýcháte čistý vzduch (přeci jenom je Novozélanďanů jenom 4 miliony a ne všichni mají auto, i když někteří jich určitě mají více:-))) a déšť nechutná kysele…

Bude mi chybět spousta „věcí“, na které jsem si zvykla a mentalita lidí je určitě první na seznamu „TOP 10“. Mezi dalšími bude již zmiňovaná příroda (Čechy jsou také krásné, o tom není diskuze, ale tady se Bůh na Zélandu docela vyřádil – lucky them ) – momentálně mě nenapadá nic, co by Nový Zéland neměl (mně jako suchozemci bude určitě nejvíc chybět moře, i když je celoročně dost studené) – má roviny, kopce, hory, ledovce, vulkány, je obklopen mořem i oceánem…Bude mi chybět, že si tady žiju na poměrně „vysoké noze“, že je tady benzín „za babku“, bude mi chybět úžasné jehněčí (které není tuhé a máte pocit že je to žvýkačka) – mimochodem levnější než kuřecí maso (asi proto, že mají 60 milionů oveček…o počtu kuřat se nemluví:-))), výborné místní víno (vím, doma dá se sehnat v supermarketu, ale zcela jistě tam není takový výběr a při placení nad lahvinkou by se peněženka asi pěkně zasmála)…bude mi chybět …Nový Zéland……..
……to samozřejmě neznamená, že nejsou „věci“, na které se do Čech těším :-)))))))))))))))))))))
PS: Tento článek je neskrytou reklamou pro Nový Zéland.

Nový Zéland je rodištěm adrenalinových sportů

12.09.2007, 15:02:15

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, kdy a kde se adrenalinové sporty zrodily. Všechno co se na hony vymyká tradičnímu víceméně stereotypnímu, konvenčnímu a poklidnému způsobu života mi bylo až do příjezdu na Zéland vzdálené. A i tady jsem poměrně dlouho odolávala a mnohé si stále ještě nechávám ujít (zejména skydiving mi pořád přijde jako „dobrovolná smrt“…neustále se mi vybavuje skutečnost, že se jednomu našemu známému/kamarádovi neotevřel padák při seskoku v letech středoškolských…). Ale přijde mi, že tady tím lidé docela žijí. Ne že by byli posedlí, to rozhodně ne, ale je to tak nějak součástí jejichživota. Mám pocit, že minimálně každý druhý zkusil něco „crazy“. Je to o tom, že si více užívají život? To asi sotva – spíš mají pro mě méně obvyklý způsob zábavy (nepodnikají to samozřejmě každý den:-))). Ale nabídky a „lákadla“ jsou na každém kroku – z výloh cestovních kanceláří na vás „křičí“ plakáty se super deal, kamarádi o tom poměrně dost mluví, čtete o tom v časopisech…To by bylo, abyste něco nezkusili, když k tomu „zadarmo“ navíc dostanete tričko, CD s digitálními fotografiemi či nějakou kšiltovku či čepici. Mezi nejoblíbenější patří sky diving, bungee jumping, black water rafting, white water rafting a sledging, zorbing. Lze je podniknout na mnohých místech na obou ostrovech. Přijde mi, že jedničkou pro sky dive je u jezera Taupo na severním ostrově. Musí to být docela silný zážitek, ale pro tentokrát si ho nechám ujít. Můžete skočit z 12, 000 ft (myslím, že stopa je asi 30 cm) s volným pádem po dobu 45 sekund nebo z 15, 000 stop s volným pádem trvajícím jednu minutu – to si nedokážu představit, musí to být „nekonečné“. Prolítává člověku v hlavě celý jeho život (to se prý dějě před smrtí, že?) nebo nemyslí na nic? Asi se ještě těch zkušenějších zeptám:)) (Pro zajímavost, cena za sky dive se v závislosti na místě „konání“ a výšce pohybuje od asi 220 do 315 NZD za jeden seskok, dalším vyhledávaným místem je Wanaka na jižním ostrově ) Bungee jump se skáče prakticky všude…ve městě, z mostu, v přírodě…Nejlevnější je údajně seskok z Harbour Bridge v Aucklandu (severní ostrov, 85 NZD, 40 metrů), oblíbenými jsou Taupo (47 m) a Quuenstown (jižní ostrov, 134m) – tam mě to připadalo opravdu scary, protože člověk skáče v lese mezi skálami, ale zase výhled na jezero Wakatipu je kouzelný:-)). Zorbing nejvíce „frčí“ v Rotorua (severní ostrov, 2 rides asi 85 NZD). Black water rafting (3 hr trip, asi 85 NZD) bych z vlastní zkušenosti doporučila ve Waitomo caves (severní ostrov). V ceně máte zahrnuto zapůjčení neoprénové kombinézy (kalhoty, bunda, ponožky, trenýrky), gumáky a helma s čelovkou (vsuvka – oblékání se do toho je docela nechutným zážitkem:-(, ale celkově to stojí za to:-)), trénink „na suchu“ mimo jeskyně a samotný výlet jeskyněmi s průvodci, čokoládovou odměnou a svačinou v podobě tomato soup a bagel. O co vlasně jde? 3 hodinky se na „tube“ (pevný nafukovací kruh) vozíte/plavíte nádjernými krápníkovými jeskyněmi po řece (v poměrně studené vodě), absolvujete asi dva skoky (to jste rádi, že jste v neoprénu opravdu od hlavy až k patě) a na mnohým místech pozorujete glowworms = bedlobytky = světélkující „červy“. Nádhera, nádhera, nádhera. Pro white water rafting bych osobně doporučila Kaituna river poblíž Rotorua (80 NZD, grade 5+). Toto jsou typické rafty (teď nemám na mysli trabant z filmu Rafťáci:)) na divoké řece. Opět se vám dostane tréninku na suchu a ještě se pomodlíte v maorštině (motlidba se v kratší verzi opakuje před každým ze 3 vodopádů a věřte, že je potřeba). Sjížděné vodopády jsou 2,5m, 4m a 7m vysoké – poslední zmíněný – Tutea Fall – je údajně nejvyšším sjížděným vodopádem na světě (asi takhle amatérsky:-))) a sjížděla jsem ho doslova s otevřenou pusou (na fotkách je to docela zjevné:-))). Ve vestě a helmě si můžete v řece zaplavat…víceméně vás na jednom místě hodí do vody (dostat se zpátky do raftu není tak snadné) a pro oblíbené (samozřejmě jsem z posádky byla zvolena za dobrovolníka:)) je nachystána sprcha (raftem se dojede ke splávku a jeho příď se celá dostane pod vodu – takže poté si nikdo nevšiml, že to jsem do té doby během našeho měsíčního cestování po Zélandě sprchu neviděla několik dní ani z rychlíku – just joking:-) – moc se mi to líbilo, takže jsem si vyžádala přídavek, pusu jsem však měla/mohla zavřít i tentokrát:-))).

Nejčerstvějším (den starým) zážitkem je pro mě teď bungee jump. Nejedná se o typický seskok z mostu, kdy skutečně skočíte a padáte a padáte a pak se houpete a houpete, ale o jakousi „městskou verzi“. Sedíte na trojsedačce (minimální počet jsou dvě osoby, cena je 40 NZD per person), uprostřed města, za vámi, před vámi a vedle vás „paneláky“, připoutáni řemeny a nevíte, co vás čeká (tedy já jsem nevěděla, kamarád Daniel už vědel, do čeho jde….trošku mě uklidnilo, že na to dobrovolně šel znovu:-)). Vystřelí vás nahoru (do výšky asi 6ti pater) a pak tam s vámi různě točí a houpají (na to, že jsem na chrudimské pouti nešla ani na centrifugu je tohle dost výkon. Říkala jsem si, že bych na něco takového nikdy nešla…ale osvědčila se stará dobrá pravda „Nidky neříkej nikdy“). Byla jsem dost ztuhlá (řekla bych), ale Daniel dost vřískal, tak jsem začala taky…a docela to pomáhá uvolnit napětí, jinak by mě asi kleplo…když jsem si myslela, že bude klid, tak nás obrátili hlavou dolů a my fakt padali přímo za nosem (a já si byla jistá, že musím vypadnout:-))) , naštěstí ne dlouho a naštěstí jsem neměla brýle, tak jsem nic neviděla (no tady trošku přeháním:-)))…za několik sekund se to zastavilo (člověk nestihne na nic myslet) nás vyhoupli nahoru a my se pár minut kochali výhledem na noční Wellington. Nevěděla jsem, jestli to je over….nebo ještě „poletíme“…tak jsem si to až tak neužívala….ale bylo to všechno…Několik vteřin „strachu“ (ani se nebojíte, je to dřív over než se začnete bát) a několik minut blaha. Je to nádherný zážitek…a já jsem opět překonala sama sebe. Danny říkal, že jsem brave, že ani nečekal, že půjdu….ale byla to takzvaná hurá akce…totálně spontánní….takže ani nevím, jak jsem se visicí ve vzduchu nad Wellingtonem ocitla…..:)))))))

ANZ National Bank Ltd

6.10.2007, 14:39:19

…se mi stala chlebodárcem v druhé půlce mého pobytu na NZ (http://www.anznational.co.nz/). Z mnohých důvodů – nulové zkušenosti s prací ve finanční instituci, titulům získaným prakticky v humanitních oborech, considering the fact that I am „just“ a foreigner,.. –  se mi ani ve snu nezdálo, že bych mohla dostat poměrně slušnou práci v bance ve Wellingtonu (hlavním městě NZ). Byla to moje – víceméně – první práce se stálou pracovní dobou (9am – 5:30pm, 5 dní v týdnu), takže jsem se na začátku trošku bála stereotypu…ale nakonec se z toho vyklubala jedna z nejlepších pracovních zkušeností vůbec.

Myslím, že velkou zásluhu na tom, že jsem v bance ani nechtěla skončit měl fakt, že jsem v oddělení Financial operations, subdepartment of Credit cards narazila na naprosto úžasný team lidí (bylo nás tam asi 20, a doslova „každý pes jiná ves“…velmi velmi international group of people:-))). I o víkendech (i když jsem měla super náplň – jako výlety a party, výlety a party:-)) – jsem mívala pocit, že se nemůžu dočkat pondělí, kdy zase kolegy uvidím (nevím, jestli to je pravda ale z toho, co slýchám o známých a kamarádů mi to přijde docela jako vzácnost:-))). Bylo to naprosto nestresové prostředí, kdy po většinu pracovní doby převládal na pracovišti smích, vtípky, uvolněná atmosféra…to neznamená, že bychom nepracovali…to ne…pracovali jsme a to víc než dobře (to jsou i slova of our team leader:-))…ale v takové pohodě, že to bylo naprosto úžasné. Opět se potvrdilo staré dobré „Vše je o lidech“.

Během 7,5 hodinové pracovní doby máte nárok na dvě patnáctiminutové přestávky (zavedla jsem turnaje v pingpong a naučila kolegy „obíhačku“…parádní nápad…troška pohybu nikoho nezabije a po X hodinách u počítače to byl parádní relax) a hodinovou (neplacenou) přestávku na oběd (měli byste si ji vybrat mezi 12-14 hodinou). Plus v caferteria (v přízemí 14ti patrové budovy) jste mohli zkonzumovat nekonečné množství kafe všeho druhu a každé pondělí ráno dostalo každé patro nějaké to kilo ovoce (mandarinky, banány, jablka)… které jsme se samozřejmě spravedlivě dělili (neplatilo „rychlejší vyhrává“..neexistovalo, že by si někdo nahrabal a odnesl ovoce k sobě na stůl a na ostatní nezbylo nic).

Naprosto úžasné byly výhledy na město a hlavně mořícko a přístav z našeho 12. patra….grrrrr….:-)))))

Korean Air

20.10.2007, 20:14:47

Společnost Korean Air (http://www.koreanair.com/) mě bezpečně dopravila na Nový Zéland a zpět a musím upřímně říct, že při hodnocení bych jí dala 10 bodů z 10, protože služby byly naprosto dokonalé. Pokud se na NZ chystáte, určitě bych tuto leteckou společnost doporučila i z toho důvodu, že z podle mně dostupných informací se jedná o jediné aerolinky, která létají na NZ přímo z Prahy (s pouze jedním mezipřistáním v Soulu v jižní Koreji) (dalšími poměrně oblíbenými společnostmi jsou Eva Airlines a Singapore Airlines). S „Korejci“ jsem letěla „náhodou“, protože mi tato společnost byla doporučena jako nejlevnější (za zpáteční ročníéotevřenou letenku jsem v říjnu 2006 zaplatila (jestli mě paměť neklame 32,000 Kč, nestudentská byla myslím o asi 3,000 Kč dražší..za aktuální ceny neručím…ale určitě platí, že čím dříve letenku koupíte, tím levnější bude..)

Let Praha – Soul trvá asi 11 hodin a Soul – Auckland asi 10 hodin…takže si v letadle nějaký ten čas pobydete. Ale i když to zní určitě jako „šíleně“ dlouhá doba, není to ve skutečnosti tak strašné…nádherně upravené letušky (vypadající v zelinkavo-béžových uniformách jako panenky) vám let zpříjemňují od samého začátku, kdy vám hned po nástupu do letadla přivítají s balíčkem pražených oříšků (na sedadle už na vás čeká balená voda, sluchátka, deka, polštář a taštička se zubním kartáčkem, ponožkami a „klapkami“ na oči). Asi hodinu po odletu už se servíruje první jídlo, během letu několikrát pití, drobný snack, horký ručník na osvěžení a asi 4 hodiny před přistáním máte druhý hlavní chod (volba je mezi evropským a klasickým korejským jídlem „Bibimbap“, který můžu víc než doporučit (rýže, sezamový olej, hot pepper paste, zelenina + seaweed soup a zákusek – yammie:-))).

Pokud se stane, že let po mezipřistání nenavazuje v ten samý den, máte v ceně letenky ubytování v jednom z poměrně luxusních hotelů (vzálených třeba jen 5 minut jízdy od letiště v Incheon). Já osobně jsem byla ubytována v Hyatt Regional Incheon (http://incheon.regency.hyatt.com/hyatt/hotels/index.jsp), které po všech hostelech, stanování, spaní pod širákem bylo luxusem jako ve snu (v ceně je i snídaně, která probíhá formou bufetu a je tam tolik různých jídel, že tam můžete strávit celé hodiny).

5 thoughts on “Nový Zéland aneb na návštěvě u protinožců

  1. Wanna more, Lenka! Your pics and texts always take me somewhere I´d love to be….. keep writing! Love, Ivca

    1. Moc zdravím. Dnes jsem měla možnost při čtení výše uvedeného článku získat přehled o Novém Zélandu, který by měl přečíst každý, kdo tuto zemi navštíví. Velice pěkně zpracované a krásné postřehy. Dík.

  2. Leni, díky moc za skutečně obsáhlé suprové zpracování, manželův sen je tuto zem navštívit.
    Určitě se mu bude hodit toto nejprve prostudovat. Opravdu super, chtělo by to vydat knižně.
    Jsem ráda, že mi Tvoje mamka poslala odkaz na tyto postřehy. Míla Nepovímová

    1. Mila Milo, moc rada Vas poznavam. Jsem moc rada, ze se Vam povidani libi. Zeland je do dnesni doby moje srdcova zalezitost. Moc vam fandim, abyste tam vyrazili. Napiste mi kdykoli budete chtit poradit nebo pomoci naplanovat nejakou cestu. Lenka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *