S lodí, jež dováží čaj a kávu – báseň od Konstantina Biebla z 20. let 20. století – byla hluboko ukryta v mém podvědomí od dob gymnaziálních a občas vyplula na povrch. A to se léta opakovalo.  A tak jsem letos vyrazila na bývalý Cejlon i já. Avšak ne na lodi. Pohodlně letadlem, 10 hodin čistého letu, vzdušnou čarou necelých 7 700 km mezi hlavními městy Prahou a Colombem, s jedním mezipřistáním v Dubaji do země, kde v současné době žije více než 2x počet obyvatel České republiky na ploše o cca 13 000 km² menší. Asie mě ze všech kontinentů lákala nejméně, nebyla mi blízká po žádné stránce. Představa velkého množství lidí, špíny, nepořádku, smogu, hluku. Možná i proto, že ráda cestuji do zemí, kde se aspoň trošku domluvím. Nečekala jsem, že bych se naučila pár slovíček sinhálsky. Ale voilá. A dveře k místním se vám otevírají mnohem rychleji. Jsou překvapeni a potěšeni a úsměv na jejich tváři se ještě více rozšíří.

Pohodlně se posaďte a mé šrí lanské postřehy si přečtěte zde.