Patagonie. Tajemné slovo. Lákavý kus země. Sen splněný v březnu 2013. Srdcová záležitost. Tenkrát poprvé. A snad se naposled. Parque national Torres del Paine v Chile a Parque national Los Glaciares v Argentině mi učarovaly. Láska na první pohled. Láska při prvním výšlapu. Asi týden ráje na zemi. Nejkrásnější z životních zážitků vůbec byl ranní výšlap z kempu k laguně přímo pod Torres. Tma. Hvězdy. Čelovka. Dechberoucí. Prý je tu zřídka jasno. I cedule v kempu hlásá “Neptejte se nás na počasí. Jsme v Patagonii“. A my měli jasno. Paprsky slunce blížící se zleva a pomalu osvěcující vršky Torres. Směju se štěstím. Podobný zážitek je i při výstupu k Fitz Roy a u Cerro Torre. Patagonie, uchvátila jsi a stala ses mou životní láskou.

Chiloé. Na tomto ostrově končí Panamericana v městečku Quellon. Dostanete se sem trajektem z Pargue. Při troše štěstí uvidíte lachtany a delfíny. Atmosféra je úžasná, krajina mi hodně připomíná Nový Zéland. Pocit pohody nás okamžitě ovane. Krásná vesnička Chacao má náměstí tvořené barevnými domky a působivým kostelem. Po polní cestě do Caulin kolem pobřeží, kde se pohupují bílé labutě s černým krkem. Působivý západ slunce na pláži v Pinguinera Punihuil s možností spatřit tučňáky. Malebné vesničky a dřevěné kostelíčky. Balzám na duši. Doporučuji městečko Castro s “palafitos“ – domečky na dřevěných kůlech – a  žluto-fialovým kostelem Iglesia San Francisco de Castro z vlněného plechu, vypadá jako z pohádek Walt Disney, s dřevěným interiérém a podmanivou hudbou.

Punta de Choros, Isla Choros, Isla Damas. Z města La Serena vyražte jedním z místních autobusů do cca 120 km vzdáleného Punta de Choros (asi 2 hodinky jízdy, autobus vyjíždí od “panadería“ na hlavní ulici, 4500 CLP = cca 180 Kč) – malebnou krajinou do ještě malebnější vesničky, ze které se podnikají výlety na lodi s jedním ze zdejších rybářů (cca 3 hodinky, 9000 CLP = cca 360 Kč). Náš se jmenuje Hugo. Miluji vodu. Miluji zvířata. Miluji lodě. A proto je tento výlet naprosto geniální. Plavíme se kolem Isla Choros. Máme záchranou vestu. Sedím vedle místního klučiny na samé přídi lodi. Hodně to houpá. Euforie. Pocit volnosti. Z velké blízkosti vidíme Humboltovy tučňáky, tuleně a delfíny a spoustu mně známých i méně známých ptáků včetně pelikánů. Isla Damas je ostrov normálně v pondělí a úterý zavřený pro veřejnost z důvodu údržby. Přesto nás tam kapitán zaveze. Bílé pláže prý jako v Karibiku. Tyrkysově modrá voda. A kaktusy. Kvetoucí. Štěstí se na nás opět usmívá.

Po návratu musím v Punta de Choros objednat autobus na další den. Není jisté, že by jinak přijel. Nejspíše by skončil jenom v nedalekém městečku Las Choros, odkud jezdí místní.

Valle del Elqui je místem esoteriky a hippíků. Hodinku autobusem (cca 60km, 2000 CLP = cca 80Kč) opět z  La Serena a ocitnete se v městečku Vicuña. Nenechte se zmást zataženou oblohou v La Serena. Víc než pravděpodobně přijedete do vedra a slunečna. Vždyť v tomto údolí je 360 dní v roce slunečno! Na hlavní ulici je obchůdek s domácí zmrzlinou, která je skvělým začátkem putování v takovém vedru. Za návštěvu prý stojí observatoř Mamalluca – ovšem je lepší přijet tak, aby zrovna nebyl úplněk, to pak hvězdy nejsou skoro vidět. V místním turistickém centru jsme poprvé zažily, že se tam zaměstnanci opravdu snažili a nepátrali pouze po našem věku a národnosti pro své statistiky.

Údolí je prý ideálním místem pro přistání UFO, to se nám ovšem nepodařilo zahlédnout. Zato  vinných hroznů, fíků, avokád, granátových jablíček jsme měly dostatek. A z toho jsme byly živy. Rovněž mě okouzlily kulaté kaktusy. Je tady prý jedna z nejjasnějších obloh na světě. Měla jsem pocit, že jsme k hvězdám blízko, skoro jakoby se na ně dalo sáhnout. K tomu měsíc v úplňku ozařující údolí, noc pod širákem a na romantiku je zaděláno. Procházka přes vesničky Pisco Elqui, La Jarilla, Monte Grande. Teplo. Krásné výhledy. Vyrábí se zde chilský národní nápoj Pisco, jehož různé příchutě doporučuji nejen zkusit, ale flašinku i zakoupit (cena je nízká, cca 80 Kč a chuť skvělá, Monte Grande). Ochutnávka místního vína ve vinici Cave de Valle je také příjemnou záležitostí, ovšem coby milovnici sladkých vín mě nabídka neoslovila. Zato koupání v řece Elqui s hrozny skvostného bílého i červeného vína na dosah bylo skvělým zakončením putování po tomto údolí.

Parque National Lauca. V severním Chile bych doporučila půjčit si na dva dny jeep na celkovou cestu asi 600km (lze ho pořídit za 35 000 CLP/den) a z města Arica vyrazit směrem na východ po Ruta del Desierto až k laguně Chungará. Po cestě lze mezi svižně projíždějícími tiráky na cestě do bolivijského hlavního města La Paz sledovat geoglyfy (zahlédly jsme lamy a postavu člověka po pravé straně silnice), voní krásně drobné fialové kvítky, hrdě se tyčí kaktusy “Browningia candelaris“ (připomínají svícen) a odbočily do vesničky Socoroma. Zde bylo v roce 2005 zemětřesení a tak jsme zahlédly jenom pár lidí, rekonstruují zde kostel a procházíte se po uličkách s kočičími hlavami. V Putre zaskočte do hospůdky s červenou omítkou “Kuchu Marka“ a ochutnejte některou z místních specialit a jako my si zde dejte čaj z listů koky (te de hojos de coca) – moje tenkrát poprvé. Při trošce štěstí vám zde zahraje peruánsko-francouzský hudební pár. Ve výšce 4100 m.n. m. se druhý den ráno vycachtejte v přírodních i uměle vybudovaných bazéncích Termas Jurasi s romantickým výhledem na okolní kopce. Silnice Chile 11 vás dále vede přes Las Cuevas a Bofedal de Parinacota kolem domestikovaných i divokých stád lam a vikuň až do vesničky Parinacota a dále kolem laguny Cotacotani až k laguně Chungará, která je nejvýše položeným bodem naší výpravy (4 500 m.n.m.), romanticky obklopená sopkami Parinacota a Pomerape. Další den ráno odbočte v Zapahuira na silnici A31 a nechte se unášet pohledem na “pukarás“ (zbytky dávných opevnění), řetězem místních vesniček –Belén, Saxamar (žije zde deset lidí) a Tignamar Viejo a krajinou, která se mění každých pár kilometrů. Tady jsme si ověřily životní moudro, že nikdo nevíme, co nás čeká za další zatáčkou přes to, že si myslíme, že cesta bude již napořád stejná. Krajina byla naprosto úchatná a měnila se neočekávaně: pádíme po prašné cestě od vysokých kopců, údolími pokrytími zelení a alejemi s vysokými stromy, přes kaňon s veselými kvetoucími kaktusy a vyschlým korytem řeky, která se na 177. km mění na asfaltovou silnici (s místy rozteklým asfaltem), přes holé kopce a okolními srázy tak hlubokými, že tam skončilo nejedno auto a u svodidel jsou nyní židle pro truchlící pozůstalé, až po krajinu rovnější a asi 100 km od našeho cíle až úplně placatou poušť, jejíž barva písku přechází od odstínů červeno-oranžových až po oslepující bílou a mění se ze ztvrdlého po jemné granulky. Během 7 hodin jízdy zdoláváme 170km a z nadmořské výšky 4 100 m.n.m. se dostáváme až k moři ve městě Arica.

TIP: Nezapomeňte kanistr s benzínem, neboť se mi na celé cestě nepodařilo zahlédnout ani jednu benzinku. A na jednu nádrž dojete jenom tam.

Z Arequipa tři hodinky na podlaze místního busu (sedadla jsou vyprodána) do Chivay. Přespat a ráno busem dvě hodinky za 4 SOL s místňáky, zejména ženami v tradičních krojích přes vesničky – Achoma, Maca, Pinchollo – v Canyon del Colca. Kondoři jsou na Cruz del Condor k vidění jenom mezi 8 – 10am. Přijíždíme akorát, abychom jich ještě několik viděly kroužit. Od jedné z místních žen si kupuju krásný do béžova laděný svetr z alpaca. Po silnici kráčíme asi dvě hodinky, potkáváme honáky koní a oslů – poprvé je vidím v akci na vlastní oči – za pampou odbočujeme vpravo a ocitáme se na okraji samotného kaňonu. Rozlehlý. Krásný. Hluboký. Během tříhodinového sestupu na jeho samé dno v nadmořské výšce 2200 m.n.m. potkáváme jenom syna majitelky našeho ubytování v San Juan de Choccho se dvěma osly a dvě svědkyně Jehovovy. Při stmívání se setkáme s místním týpkem s mačetou, kterou má snad na opuncie a bez úhony to přežijeme. Putujeme ještě dva dny. Terén je náročný. Bágly těžké. Hluboké zážitky, výhledy a dojmy nám to však bohatě vynahradí. Sušení masa na šňůře na dvorku.  Exotické květiny a ovoce všude kolem. Děláme si zásoby. Návštěva místní školy se sedmi žáky v Tapay, kde celkem žije osm rodin, Cosňirgoa, Malata či oáza Sengalle. A všude je- až na pár místních lidí, kteří se spíš nechtějí než chtějí fotit –  liduprázdno. Jakoby kaňon patřil na těch pár dní jenom nám. I návrat z Cabanaconde, odkud má jet ve 2pm odpoledne autobus zpět do Arequipa a následný do Puno, je více než dobrodružný. Dnes prostě nejede. Podaří se nám stopnout mikrobus, který nám ještě zastavuje v Chivay na místní fiesta de chicha a oslavu založení vesnice. Odměnou nám je kulturní zážitek a tolik vytoužené fotky místních lidí v krojích.

Lago Titikaka. Jestli si dobře vzpomínám tak na to, kde leží toto jezero se mě ptali při ústních přijímačkách na bakaláře. O víc jak deset let později jsem se v jezeře mezi Bolívií a Peru dokonce na asi tak tři minutky koupala. V nejvýše položeném jezeře, kde jsem byla – přes 3800 m.n.m., jehož délka je 194 km a šířka kilometrů 65. V Peru se dozvíte, že Titi je pro peruánskou část, KAKA prý pro bolivijskou. Je mi jasné, že v Bolívii je to přesně naopak. V Puno, odkud jsme v komorní skupině na dvoudenní výlet na 80 SOL (cca 600 Kč) na lodi vyrazili, se jezero podobá spíše rybníku žabáku. Postupnpročišťuje, až je průzračné. Po asi hodince a půl jsme připluli k Isla Uros. Být na plovoucím ostrově pro mě byl zajímavý zážitek. Celou dobu jsem měla pocit, že se ostrov vybudovaný z rákosu hýbe pod mýma nohama. Prý je ukotven, aby neodplul do Bolívie a vrsty rákosu se musejí obnovovat pravidelně, v období dešťů častěji než v období sucha.

Další navštívené ostrovy byly Amantani a Taquile. Naši skupinu si sice na prvním ostrově nikdo u lodi nevyzvedl a nedovedl na ubytování, ale byli jsme asi jedinou výjimnou. Bylo docela zábavné pozorovat, jak si do tradičních krojů nastrojené ženy a muži vyzvedávají své turisty. Na vrcholku Pachamama (méně turistický než Pachatata) jsem zažila opravdu krásný západ slunce, kdy sluníčko skvostně ozářilo moji siluetu. Druhý zmíněný mám v paměti s oslnivým náměstím, na které vede jediná ostrovní cesta a a mraky a mraky stánků, kde i místní děti prodávali zajímavé náramky a šperky třeba i za 1 SOL.

Z malebného města Cusco se na Machu Picchu pořádají organizované zájezdy, které stojí kolem 200 USD. Avšak my jsme chtěly jet samy a hlavně zde stránit více než jednu noc a nemuset běžet na místo srazu na 2pm druhý den.  Rozhodly jsme se tedy pro variantu levnejší, samostatnější a dobrudružnější: kombinaci mikro- a pěškobusem. Záhodno říci, že jsem se “bála“, zda tento výlet naplní moje očekávání. Přeci jenom se jedná o Machu Picchu, o kterém všichni básní, snad každý o něm viděl aspoň nějaký dokument. A tady jsem. Na cestě k Machu Picchu. Už cesta kaňonem řeky Urubamba je neočekávaná a dechberoucí. Sedím vedle řidiče, a tak mám nepopsatelné výhledy z první ruky. Počasí se střídá od žhavého  slunce, před mlhu a slejvák, jaký nepamatuji. Naše bágly přidělané na střeše se promáchají skrz na skrz. Po čase si řidič uvědomí, že je tam vlastně máme. Přikrývá je plachtou. Pozdě. Seznamuji se také s holčinou, co byla 3 roky v Londýně mojí “sousedkou“. Pracovala jako nanny a žila v Highgate. Poprvé jsme ji potkaly ve Vicuña v Chile.

Po asi sedmi hodinách jízdy se zastávkou v vísce Santa Teresa se u hydroelektrárny registrujeme na vstup do prostoru Macchu Picchu (128 SOL) a výstup na horu Machu Picchu (14 SOL) máme již zaplacen. Vyplňuje již tradičně jméno, národnost a věk.  S extrémně těžkým batohem vyrážíme na asi 9tikilometrou procházku podél trati a řeky. Atmosféra je nepopsatelná. Řeka je rozbouřená. Je stále období dešťů. Rostou tu kávovníky (ty vidím takto poprvé v životě), avokáda, exotické květiny (které se u nás prodávají v květinářství) – vše přímo vedle kolejí. U jediného mostu projíždí modrý vlak Perurail. Máme štěstí a natočené skvělé autentické video. Na posledních pár metrech nás doprovázejí světlušky. Do kempu v Punte Reinas přicházíme těsně za tmy. Ještě není otevřený na sezónu. Poprchává. Přespáváme v pánské umývárně. Je to jenon na pár hodin.

Ve 4am stále poprchává. Chci být u vstupu mezi prvními, abychom se vyhnuly frontě a neztrácely čas. Otevírají v 5am. Kontrola vstupenky a pasu. Vyrážíme. Stále ještě v pyžamku a s čelovkou. Za chvíli propocená na kost. Černočerná tma se postupně mění v mlhovatou mlhu. Prý je každodenně minimálně do 10am. Míjím rozhořčeného a vulgárně nadávajícího Anglána, že se to prý f…..g nevyplatilo plahočit se. Jsem pozitivně naladěná a jistá, že sluníčko vyleze. Po hodině příkrého stoupání jsme u hlavního vchodu, kam se dá dojet autobusem. Opět kontrola vstupenky a pasu. Dostáváme instrukce, že se v areálu nesmí pít a jíst z vlastních zásob. A jak tady máme asi přežít dalších 12 hodin? Vše poctivě schovánám a maskuji v báglu a vyrážíme. Stále je mlhavo. Postupně začínají prokukovat vršky a zbytky města. Tančím radostí.  Nemačkáme se mezi turisty. Prostor je tak velký, že si každý najdeme svůj koutek. Zahradníka zde nepotřebují. Alpaky tuto práci dobře zastanou. Mají napilno. Zemedělské terasy tvořily 60% prostoru a zbytek baráčky. Procházet mezi ruinami je fascinující. Perfektně opracované kameny chrámů a naproti neopracovaným v místních domečcích. Asi v půl jedné se registrujeme na asi hodinu a půl dlouhý výstup na Montaña Machu Picchu ve výšce 3082m.n.m. prakticky vertikální výstup. Otepluje se. Předvádíme skvělý výkon. Jakýsi fotograf se mě asi v půlce cesty snaží odradit, že se že dneska výhled nebude. Ať se raději vrátím. Nevzdávám naději. A mlha se stále více protrhává. Vytrvalost se opět vyplácí. Pohled na město a protější Wainapicchu je nezapomenutelný. Fancinovaně sedím nekonečné minuty. Vysoké hory pokryté zelení, řeky v údolí, blízkost neustále se pohybujcích mraků, na které se dá téměř sáhnout a mé okouzlení je naprosto nevyhnutelné. Machu Picchu je opravdový skvost a dalším splněným snem.

Linie a obrazce Nasca jsou již roky pro mě jedním z tajů, kterým bych ráda přišla na kloub . Celá oblast skrývá ještě mnohem víc tajů a hlubokých zážitků než jsem si vůbec dokázala představit. Na vlastní oči jsem viděla jenom dva obrazce: ruce a strom. Oba lze spatřit hned vedle hlavní silnice z malé železné rozhledny zkonstruované pro maximálně deset osob. I když nechcete, a vy chcete 😉 , jste fascinováni. Ne nadarmo je oblast pod záštitou UNESCO. Nedaleko odsud jsou Acueductos de Cantalloc, velká podélná či kruhová díla z kamení, motající se jako šneci, na jejichž vždy jedinečně zakončeném dně je voda. Sloužila pro zavlažování a přetahování vody z hor do údolí. Ve stejné oblasti určitě využijte příležitost a navštivte právě probádávané osídlení ve skalách Cahuachi, velmi záhadně působící stavbu.