Přibližně po 16 hodinách čistého letu, o cca 12 000 kilometrů dále, daleko předaleko, 8 stupňů od rovníku na jižní polokouli přistávám v podvečerních hodinách na letišti v Denpasar, bráně na Bali. Jeden z asi 17 000 ostrovů Indonésie, provincie s přibližně 4 miliony obyvatel, která je asi 14x menší než Česká republika (pro srovnání: v celé Indonésii žije zhruba 264 milionů obyvatel na ploše téměř 2 miliony km², což z ní činí největší ostrovní zemi světa). Ovane mě známé vlhko exotiky. Vstupní formuláře a letištní směnárna, kde se stávám rupiovým milionářem a odcházím s úsměvem a balíkem růžových 100.000 INR bankovek. Moje letošní dobrodružství na Malých Sundách právě začíná.

Asi hodinu taxíkem do Canggu (čti: č) na západním pobřeží, mého prvního balijského domova, Serenity Eco Guesthouse s pokojem hned u bazénu a super zdravou kuchyní, tři minutky svižné chůze od moře, tedy Indického oceánu. Na ulicích mou pozornost okamžitě upoutají dlouhé bambusové tyče zdobené listy kokosových palem, květinami a dalšími ozdobami. Jako by se skláněly na pozdrav. Místy působí jako nikde nekončící slavobrána. První chrámy v bezprostřední blízkosti pláže. Na sever. Nenechte se ošálit brzkou ranní hodinou a kalendářním obdobím dešťů. Slunce má již teď neuveřitelnou sílu a vysokofaktorový krém/stín se zdají býti jedinou ochranou před pořádným sežehnutím. Tmavě hnědý až šedivý třpytící se písek. Místní psi, kteří si hrají na schovávanou pod prázdnými plážovými lehátky. Surfaři brázdící nemalé vlny. Echo Beach. Krásnější než na obrázku. První ledová káva s kokosovým mlékem (brčkem bez plastu) v La Brisa, oáze vystavěné ze stovek starých rybářských lodí. Motivy oceánu u oceánu. Mušle, bójky, sítě. (Poprvé se setkávám s faktem, že čím je místo k odpočinku s lepším umístěním/výhledem, tím vyšší je minimální částka útraty). Moje první balijská oáza.

A na jih. Přístřešky a garáže pro barevné rybářské lodě. Rybáři v typických kónických klouboucích opravují své sítě. Brodění se řekou. Další surfaři, jejichž salta na vlnách jsou jako z jihého světa. Umělci. Vue Beach Club Bali momentálně zející prázdnotou, jsem vítaným hostem. Poprvé se mi plní touha ponořit se do vod  tzv. infinity pool (bonus: s nápojem z čerstvého kokosu v ruce). Neuvěřitelný pocit vody bez hranic. Světlá voda bazénu plynule přechází do tmavšího odstínu oceánu, který se dále na horizontu setkává s blankytným nebem. Nekonečná modř. Podvečerní slejvák (nejen pár kapek tropického deště) a čas na pláštěnku. Před masáží nohou je třeba pořádná očista a odbahnění. Den první a slovo ,,warung,, se již neomyslitelně stává součástí mého balijského slovníku a života. Jídelna/kantýna/občerstvovna. Warung Bu Mi, dřevěné stoly a lavice, výhled na rušnou ulici, výborné indonéské jídlo za bezkonkurečně nejnižší cenu celého pobytu.

Miluji kávu, a tak vítám návštěvu kávové farmy na cestě z Canggu do Ubudu. Tropická zahrada s exotickými plody, kořením, pražení kávy, ochutnávka čajů a kávy s neobvyklou příchutí. Hra barev a vůní. Vše velmi sladké. Zachutná mi káva s avokádem a čaj z mangostanu. A konečně cibetka, chlupatá šelmička připomínající lasičku. Znaveně otvírá oči, nevím, zda je coby noční tvor omámená denní dobou nebo kofeinem. Na tento zážitek jsem byla (i přes rozporuplnost) zvědavá. Chystám se ochutnat pravý a nefalšovaný symbol luxusu Kopi Luwak (vtipně nazývanou Catpoochino coffee – v trávicím systému cibetek dochází k fermentaci), bez cukru a mléka, aby mi neuniklo pravé aroma a chuť jedné z nejdražších káv na světě. Tmavší barva. Hutnější konzistence. Nádech a chuť do čokoládova. Duše kávomila je uspokojena.

Ubud. Místo, na které jsem se obzvláště těšila.Točilo se zde hodně scén z filmu „Jíst, mediovat, milovat“ a Julia Roberts zde potká svoji velkou filmovou lásku ztvárněnou Javier Bardemem. Místo lásky, jízdy na kole mezi rýžovými poli a party na pláži. Tak to by bylo z filmového plátna. Teď Ubud opravdový. Pláž tu není (ta z filmu je v Padang Padang) a ani se nejedná o vesnici uprostřed zeleně. Ovšem nic z toho neubírá na kráse nevelkého městečka úzce spjatého s kulturou a historií královského dvora. Ubytování v Karma House ve vlastním domečku. Chrámy. Nejen v Ubudu, ale po celém Bali úplná fantazie. Takzvaně přechrámováno. A já si jejich přítomnost v samém centru hinduistického ostrova prostě užívám. Turisty a místními přeplněné dvě hlavní ulice, kde se koncentruje veškerý život. Chrám střídá stylovou kavárnu, kavárna galerii, galerie půjčovnu skútrů, půjčovna skútrů chrám. Královský palác. Chrám, kavárna, galerie, půjčovna. Jóga. Meditace. Les. Ubud Monkey Forest Sanctuary a dvě podvečerní hodiny strávené se stovkami divokých opic uprostřed džungle. Místo, kde se masový turismus setkává z bezčasovostí. Honosné stromy. Sochy a paláce/chrámy obrostlé mechem. Makaky odpočívající, hrájící si, vzájemně se očišťující, vyhřívající se na slunci, lenošící i skotačící. Mláďata s černou čupřinou na hlavě. Šedivohnědá srst, dlouhé mrštné ocasy, jejich světle hnědé oči všechno bedlivě sledují. Ovšem pozor. Žádné úsměvy, oční kontakt, ani v batohu zapomenutá svačina. Hluboký opičí zážitek se rozhodnu zapít mangem smíchaným s místní pálenkou arak na terase s výhledem na město a zeleň v polevující záři podveřerního slunce. Nezanedbatelná dávka araku způsobí, že si další v rámci ,,happy hour“ neojednám a rychle mířím do warungu zajíst to nějakou místní specialitou.

Místní trh (Ubud Traditional Art Market) v centru města je vyhlášený nejen dřevěnými výrobky. Dokážu jím bloumat nekonečné hodiny, kochat se vibrujícím životem a nasávat atmosféru. Petrobarevné oblečení, saténové župany, ratanové kabelky, šperky, suvenýry, koření, šály, sarongy, drhané předměty, lapače snů (a seznam pokračuje…). Dokola, v různých obměnách a barevných variacích. V  nekonečném množství stánků (nahoru, dolů, za roh, na parkoviště, do dalšího patra) probíhá handlování ústně i jako vyčíslování na displeji provizorní kalkulačky. Právě mi batoh ztěžkl o nějaké to kilo. Obchodní úspěchy je třeba oslavit a ledovou kávou se odměnit v The Legend Cafe. Láska na první pohled. Socha Buddhy, brána do chrámu, dřevěné stoly, polštářové posezení v zeleni a přesto na dosah shonu rušné ulice. I přes prudký a rychlý odpolední déšť projede víc skútrů než je úderů sekundové ručičky během její minutové štace po ciferníku. Ubírám se do Folk Pool & Gardens do bazénu s vodním barem uprostřed tropické zahrady.

Příběhy  a recenze nelhaly. V Ubudu se snadno stane, že zde budete chtít zůstat (ne)plánovaně déle a odjezd se opět posouvá na zítra. Je to i můj případ. Den v rýžových polích. Hned po ránu (ano ano, je potřeba nastavit budík), když je ještě město v hlubokém spánku, vyrážím na úsvit slunce v rýžových polích. Doprovází mě jen kokrhání kohoutů a několik ospale vyhlížejícíh místních psů, kteří by mě sice rádi doprovodili (ale). Širší silnice zdobená nápisy se pomalu zužuje v polní cestu, která se postupně ztrácí v lese a přechází v zeleň na břehu potoka. Mraky rozbřesku se zrcadlí na rýžových polích, jenž vítají nový den. Bílé kachny (snad jsem v zoologii obstála) s dohněda zbarvenými hlavami vesele pobíhají po hroudách hlíny, bosí rolníci v kraťasech a dlouhém rukávu ručně nebo jednoduchým pluhem obdělávají svá políčka. Ráj pro turisty a objektivy fotoaparátů, za nímž se skrývá těžká každodenní práce v záři neúprosně spalujících paprsků slunce. Můj pohled na rýži se definitivně změnil. Při příštím nákupu v klimatizovaném supermarketu již nehodím pytlík kilové rýže jen tak bezmyšlenkovitě do nákupního košíku a k hlavnímu zdroji obživy až 25% obyvatel Země se budu chovat s mnohem větším respektem a pokorou. Pěškobus měním za skútr a vyrážím asi půlhodinky směrem na sever. Na dvoukolém koni se pomalu začínám cítit jako doma. Svoboda na n-tou. Jezdí ve vlevo. Jezdí se hodně. Hlavně mopedy. Pravidla nejsou. Vše je v neustálém pohybu. Troubí se, troubí se hodně. Předjíždíš, zatrub (přátelské způsob naznačení, že jedeš). Jedeš do zatáčky, zatrub. Celé rodiny na mopedu. Štěrk na silnicích. Chodci. Průvody. Psi. Kachny. Slepice. Benzínové pumpy mi vyloudí úsměv na tváři. Na větší čerpací stanice evropského formátu jsem tu nenarazila (ale znám je z obrázků). Na ulicích se objevuje i menší stojan, kde lze tekutinu z obvykle dvou válcovitých (modré  a žluté) nádob čerpat ručním pumpováním. Avšak častěji, mnohem častěji narážím na pouliční regály/stolky, které zkrátka a jednoduše prodávají benzín v lahvích. Od alkoholu. Tegallalang. Dokonale vymodelovaná terasovitá rýžová pole mezi dvěma svahy lemovanými palmami vypadají ve skutečnosti lépe než na obrázku (čti Instagramu). Volně cestičkami mezi rýží, kde místní zemědělci občas vybírají drobné při vstupu na jejich část rýžového království (vysoké schody či kluzká hlína, dopolední workout, splněno).

Přestože Tampaksiring neumím ani pořádně vyslovit, jeho chrám a údolí králů byly v mém balijském cestovatelském hledáčku. Ovšem Bali mi nachystalo zcela jiný zážitek v rozměrech, o kterých se mi ani nezdálo. Jak to tak na cestě (a životě) bývá, je třeba mít oči a srdce otevřené. Pozvání na večerní obřad v chrámu Pura Pesimpangan Uluwatu Kelodan, kde je slavnost v plném proudu. Ženy přinášejí na hlavách obětiny a postupně se i s muži účastní samotného motlitebního obřadu. Košíky s rýží, ovocem, květinami. Hra orchestru bicích nástrojů gamelan, v jejíž hlavní roli je gangsa (kladívko a klávesy). Zážitek, na jehož vlnách se přenesu daleko do jiných sfér. Živá, pronikavá hudba, proměnlivý rytmus a zvuky, které zároveň vybízejí k tanci i uklidňují. Zatímco muži se věnují hudbě, ženy oděné do bíložlutého šatu se následně věnují tanci. Chvíli je po očku pozoruju, a pak přijímám pozvánku na ochutnávku místní kuchyně. To se prostě taky neodmítá!

A na sever. Asi tři hodiny jízdy mikrobusem, přestože je jedná o pouhých několik desítek kilometrů. Serpentýny. Výhledy. Zeleň. Jezera. Munduk. Už při prvních krocích, které dopadají na zem této vesnice vím, že jsem právě vstoupila do bran svého skutečného balijského ráje. Kupodivu daleko od moře (a to já miluju), v zeleni, mírnějším klimatu, území vodopádů, rýžových polí, kávových plantáží a hřebíčku se zrodila moje balijská láska. Ubytování v Edy Homestay (ano ano klimatizace či větrák nejsou zapotřebí, spíše nejleplejší oblečení této výpravy) s výhledem na údolí, jehož zeleň je sycena pravidelným deštěm. Vůně přírody mě naplňuje blahem. Kopcovitý terén horské vesnice mi dává zabrat. Chodím pomalu a přesto skoro bez dechu. Ale také bez dechu a slov nad tou krásou. Chrámy. Barevné (často bílo-černé kostkované) látky paraplat se střapci. Do zlatova zdobené tmavé sochy. I tady leží na zemi/chodíku obětiny čtvercového tvaru z banánových listů. Nazdobené květinami a jídlem, provoněné vonnými tyčinkami. Jenom na ně nešlápnout. A taky na schodech do chrámu i jeho výklencích. Na motorce, autech, před domy, obchody. Všude, kde je potřeba uctít bohy i démony. Jednoduché příbytky, husté zalesnění džungle. I to je Munduk. Kromě pár kohoutů nikde ani živáčka. Stánky se suvenýry a kořením bez prodejců, zaparkované mopedy bez majitelů, warung s tak hlasitou hudbou, že by se ani DJ ve velkoměstě nemusel stydět a stánek s chlazenými nápoji v místě, kde by ho člověk nejméně čekal (zase ty naše představy a ta očekávání). Hlouběji do džungle. Bambusový most. Stromy obalené mechem. Vodopády. Přírodní úkaz, který mě nepřestane fasninovat. Všudypřítomné ticho přerušované zvukem padající vody, která dopadá na tmavé kameny a vytváří průzračné jezírko. Pravidelný odpolední déšť ničemu nevadí. V Enjoy cafe si užívám pozdní oběd, balijskou kávu a výhledy do stovek odstínů zeleně. Jeden z těch dnů, kdy se odpoledne promění v podvečer a vy prostě jenom jste. Mraky na nebi kouzlí na plátně zapadajícího slunce abstraktní umění provokující fantazii.

Tři hodinky autem se soukromým řidičem ze severu na jih asi 80 km. Kuta. Bývalá rybářská vesnice (nyní zpravidla pulsuje mezinárodním životem, v němž australští surfaři hrají prim) nebyla původně na mapě mého balijského dobrodružství. Avšak hned po příjezdu se moje duše plážomila  tetelí blahem. Sůl ve vlasech, písek na chodidlech (čti: všude). Koňská spřežení. Masérky. Stánkaři na trhu. Ubytování v Seahouse Bali Indah Beach Inn. Vyhlášená pláž Sunset Beach. Už vím proč. Místní západ slunce se skutečně řadí k těm dechberoucím, pozoruji ho s úžasem v očích a vděčností v srdci. Fascinována uměním Matky přírody, která ozdobí nebe barvami, z nichž se tají dech. Růžové mraky na modrém nebi postupně začíná hořet odstíny žluté a oranžové. Ano ano, jsem na západním pobřeží, nemá úplně smysl vstávat na východ slunce nad mořem. Vím. Ale přesto  další ráno neodolám. Ranní atmosféra na pláži je pro mě jako magnet. Zdejší svět se teprve probouzí. Ticho, klid, skoro prázdno. Několik místních na pláži a rybář v nevelkých vlnách. Starší muž  bílým plnovousem neúnavně nahazuje svoji rybářskou síť. Odlesky ranních mraků a postav na zlatavém písku lehce omývaného Indickým oceánem. Slunce začíná prokukovat hustou vegetací města a místy osvětluje špičky jinak tmavých vln, ozařuje velké peřinové mraky a dává jim nádech do růžovo-fialova. V dáli se probouzejí kopce centrální náhorní plošiny. I ospalá Kuta se probouzí. Opálená těla surfařů, kteří se vrhají do vln. Ani štěňata a velcí psi neodolají průzračné a teplé vodě oceánu. Místní děti neúnavně pohýbají za fotbalovým míčem.

Poloostrov Bukit. Asi půlhodinková jízda taxíkem, dvacetiminutový sestup neturistickým terénem s občasnými schody (příkře dolů), balvany a stromy (co pamatují čas), dvěma stánky se suvenýry, výhledy na zelené útesy dobývané tyrkysovými vodami. Pláž (Pantai) Nunggalan. A zase jednou mi samou krásou padne čelist. V dohledu ani živáčka. Ostré paprsky žhoucího slunce (to skoro rovníkové slunce má na pobřeží opravdu grády), kokos pod slunečníkem, bělostný až zlatavý písek, průzračné a teplé moře. A mušle rozeseté mezi bílými a béžovými kamínky. Plejáda barev, tvarů a velikostí. Vrak zasazený v písku, pomalovaný grafitti. Zelená pastvina. Pláž Dreamland Beach a její vody s paletou odstínů od pomněnkové přes mléčně tyrkysovou po tmavě modrou v dáli na horizontu. Nejtyrkysovější tyrkysová mého života. Za mě tedy opravdu říše snů (dreamland). Velké vlny. Surfaři. Pískovcové útesy pokryté zelení. Kouzlo.