Píše se 23. březen 2020 a dle předběžně nastíněného plánu jsem právě v tuto dobu chtěla šnorchlovat na Gili Islands (můj splněný cestovatelský sen). Chtěla. Měla. Do odletu do Evropy zbýval přibližně ještě týden. Člověk míní, život opravdu mění. Tedy v tomto případě virus mění. Třítýdenní plánovaná cesta se během pár dnů proměnila v honbu za letenkou zpět do Evropy a úprk z ráje. Epidemie přerostla v pandemii, klid vystřídala nejistota a vnitřní pohoda se během velmi krátké doby změnila v živoucí drama. Letecké společnosti začaly ve velkém rušit lety, letenky měnit za vouchery na lety budoucí, dostupné a existující letenky prodávat za astronomické částky. Otazník nad návratem se den ode dne zvětšoval. Štěstí v neštěstí. Po asi pětihodinovém čekání v předsálí místní kanceláře mé letecké společnosti se mi poměrně za pakatel (v této vypjaté situaci se částka zdá být za hubičku) podařilo změnit letenku. Odlet za dva dny. Respektive za 56 hodin, přede mnou odstartuje s posádkou a pasažéry ještě pět letů. I tak se dá měřit čas.  Sláva, nemusím čekat na repatriaci. Myšlenka na repatriační let mě nejprve zarazí možná až vyděsí. Repatriace je přece pro mrtvé, převoz těl ze zahraničí v důsledku smrti, ne? Ne. Opět jsem se něco naučila.

Člověk se většinou z dovolené nechce vracet. Aspoň já ne. Žiju naplno denně od úsvitu do západu nebo spíš do dalšího úsvitu. Stereotyp je ten tam, houpací síť, koktejl v ruce, pláž, hory…ať je vaše představa jakákoli. Skutečnost, že jsem momentálně v pořádku zpátky v ČR považuji za nemalý zázrak. Cestování v době, kdy světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásí pandemii, je unikátním a vskutku nezapomenutelným zážitkem (myslím, že počet šedivých vlasů na mé hlavě exponenciálně vzrostl a převýšil tak mé měděné kudrny). Mám ráda adrenalin, dobrodružství je moje prostřední jméno. Ovšem za jiné situace. Za předpokladu, že moje volba je dobrovolná. Za předpokladu, že Corona je ve všech pádech skloňovaný název mexického piva a ne smrtící virus (COVID-19) v současnosti sužující celý svět.

Zavřu oči, přesunu se o pár let zpět a slyším, jak bývalá kolegyně o B.A.L.I. básní. Vyslovuje jméno ostrova s takovou vášní a zalíbením, že Bali chci zkrátka poznat osobně. Rychle se přenáším i do scén filmu ,,Jíst, meditovat, milovat“ (Eat, Pray, Love) s Julií Roberts a na stránky knihy ,,Muž, který chtěl být šťastný“ (autor Laurent Gounelle). Ano, tam chci být. Asi před sedmi lety se zrodil můj sen jménem Bali a je rozhodně snem splněným, i když momentálně jenom částečně. Věřím, že se sem v dohledné době vrátím a pořádně prozkoumám i sever a východ této překrásné země, další pláže, chrámy, navštívím slavnosti, více proniknu do kultury a nekonečné hodiny strávím ochutnáváním místní kuchyně. Vždyť láska prochází žaludkem. Pohodlně se posaďte a společně se mnou nahlédnětě do krás ,,Ostrova Bohů”. Ostrova sněhobílých i černých pláží, zeleně a sítě rýžových polí, plantáží, náhorních plošin, aktivních sopek, džungle a vodopádů, chrámů, obětin a nejluxusnější kávy světa, vůně hřebíčku a vonných tyčinek. Ostrov, kde  žijí tradice a rituály a náboženství je životním stylem. Ostrova velmi přátelských, slušných a pohostinných lidí, jejichž oči se smějí a z jejichž projevu vyzařuje klid. Klid tak hluboký, že rázem naplní i mé srdce mírem.