Costa Rica je opravdu bohatým pobřežím a to nejen kvůli množství zlata z minulosti. Pro mě je to země bohatá ne paletou historických památek, ale kvůli neskutečným přírodním krásám a také množství pohody, lásky a vřelosti, kterou nás na každém kroku zahrnovali domorodci. Cestovaly jsme v končícím období dešťů, a tak turistů bylo pomálu, deště akorát a některá místa byla tak soukromá, že jsme se často cítily jako trosečnice. Cestování mimo hlavní sezonu je i praktické. Není tak třeba ubytování rezervovat několik dní dopředu, o cenách lze i lehce smlouvat a vy máte naprostou svobodu rozhodování po příjezdu do cílové stanice. Obejdete kolik ubytování chcete, kde se vám líbí a dobře se tam cítíte, tak složíte na noc hlavu. Žádné kupování zajíce v pytli dle průvodce či rad na internetu. Země s údajně největší nehodovostí (toho jsme se trošku obávaly), ale za celou dobu jsme viděly až na zpáteční cestě první a poslední pochroumané plechy.

Co mé oko zaujalo aneb mišmaš postřehů

Kostarika je omývána na východě Atlantikem (respektive Karibským mořem) a na západě Pacifikem (tedy Tichým oceánem). Obě pobřeží se od sebe liší: tropické deštné lesy Karibiku střídají skály a suché porosty Pacifiku. Barevné zastávky, sudy a popelnice s motivy ze života fauny a flόry. Působí vesele až hravě. Blízkost ke zvířatům ve volné přírodě, kam se hrabe zoo s výběhy, klecemi a voliérami. Místních průvodců je všude hodně, můžete si je oficiálně najmout v národních parcích, nebo vám sami od sebe rádi ukážou zvířata ve volné přírodě (v našem případě lenochod v Punta Uva a želví mláďátka v Tortuguero). Neváhaly jsme se odměnily je dostatečným množstvím kolónů, stejně jako jsme často přispívaly na rozvoj místních škol.  Zvířectvo je tady ceněno, a tak ho spatříte i na místních bankovkách. Žije zde asi 850 druhů ptáků. Na světě je 8 druhů mořských želv, z toho 4 žijí v Parque Nacional Tortuguero. Na Kostarice je 500 000 druhů zvířat, což je asi 4% celosvětové populace zvířecí říše. A to má Kostarika necelých 52 000 km čtverečných. Čtvrtina území je chráněna, dobré rozhodnutí – je zde asi 20 národních parků.

V Montezuma (Montefuma :-D) vás pohltí pocit, že se nadobro zastavil čas. Nikde jinde jsem neviděla drobnější kočky. Šperky z korálků a nití jsou i jinde na světě, co mi ale učarovalo byly ty z přírodních materiálů jako semínek z místních stromů. V některých národních parcích i vesničkách naleznete okraje cestiček pokryté pytli písku. Nejsou zde nadarmo. Období dešťů neúprosně zavaluje krajinu vodou (PN Tortuguero, PN Tenorio). Pravidelná armáda neexistuje (zrušena byla v roce 1948), ovšem policie je na každém kroku: v autech, na motorkách, na kolech, na koních, pěšáci i hlídky na věžích. I přes to, že se nacházíte ve Střední Americe máte díkytomu pocit bezpečí a nad vámi vládnoucí ochranou ruku. Ať je ves či víska sebemenší, fotbalové hřiště nesmí chybět. Často je kolem významných budov jako kostela či policejní stanice.

Platit se dá jak v dolarech tak v kolónech, přepočítejte si kurz a plaťte co pro vás nejvýhodněji. Všude jsou toulaví psi, kteří však nejsou vzteklí, vlezlí ani vás nehoní. To je asi poprvé, co jsem psy, kteří nebyli na vodítku nepovažovala za otravné či nebezpečné. Kolem silnic je mraky a mraky lidí, kteří však nejsou stopaři. Se slunečníkem, mačetou, s dítětech v náručí (kočárek jsem za celou dobu nezahlídla ani jeden) míří dobrovolně pěšky z místa A do místa B. Elektroměry jsou na kůlech venku, na pláži na ulici a výjimkou není ani jejich zasazení přímo v chodníku. Hřbitovy jsou světlé a hroby jsou pokryty kachličkami připomínající naše koupelnové.

Poměrně levně (2300 – 3000 CRC za chod, 500 CRC = 1 USD) se najíte ve stravovacím zařízení ,,soda“, kde si za tuto cenu pořídíte tzv. casado (s rybou, kuřetem, hovězím, volba je jenom na vás). Casado znamená ,,ženatý“ a jeho základem je rýže a černé fazole (v závislosti na podniku k tomu je servírováno různě připravené ovoce, tortilly, malé banánky platanos), bezkonkurenčně nejlepší byl tento pokrm v Santa Cecilia na severu země. Ráno jsou zbytky rýže a fazolí smíchány a servírovány jako ,,gallo pinto“, tedy zbarvený kohout. Jak originální názvy Ti Ticos mají. Káva je výborná všude. Stojí od 500 CRC a někdy si za tuto cenu můžete ještě dvakrát šálek lahodné kávy dolít. V samoobsluze (smíšené zboží, často s televizorem a pohodlným  křeslem pro pana prodávajícího) mě zaujala výborná pomazánka s příchutí kiwi (cca 1000 CRC, opravdu zelená) a ananasu (cca 1500 CRC, skutečně žlutá s kousky ovoce). Na každém místě je v nabídce pivo Pilsen či Imperial nebo obojí. Chuť nijak zvlášť fascinující, teplota však příjemně osvěžující (cena se pohybuje průměrně kolem 900 – 1000 CRC za plechovku či lahvinku).

Teplá voda se v levnějších ubytováních (10 = 15 USD/osoba/noc) a prý ani v domácnostech nenosí, za tři týdny jsme na ni narazily jenom dvakrát. A to bylo také poprvé v životě, kdy jsem si ve studené bez reptání myla i vlasy. „Feliz Navidad“, tedy Veselé Vánoce, si tu lidé přejí každý den již od začátku prosince a vánoční výzdoba je všudypřítomná již v listopadu (zda ještě dříve, to netuším). Běžné oslovování i mezi členy rodiny je „Usted“, tedy Vy, což dle mého názoru vnáší do vztahů více respektu a úcty. Tolik postrádané v dnešním západním světě. Návrat do počátků minulého století by v tomto ohledu také nebyl marný. Náboženství a víra jsou hmatatelné na každém kroku, ať už je to hlava Ježíše nad volantem řidiče dálkového autobusu či obraz s jeho centrálním postavením v rychlém občerstvení (nádraží v Nicoya).