Tropické deštné (pra)lesy mám ráda. Jsou teplé, vlhké (zpravidla vypadám jako Monica ze seriálu Přátelé, když v jedné z epizod vyrazila do vlhkých krajů i ona) a zelené (moje slovní zásoba potřebuje v popisu odstínů zeleně stále vylepšit). Doslova mě v nich fascinuje příroda, pokaždé mám pocit, že mě opravdu přenesl stroj času a já rozhodně nejsem v 21. století. Zvuky přírody mně zvýší pozornost, uši se napnout a na hlavě jakoby mi vyrostly antény. A nejinak tomu bylo i v národním parku Cát Tiên (o správnou výslovnost jsem se pokoušela nesčetněkrát, avšak u místních to vyloudilo konejšivý úsměv na tváři). Celková cena za celodenní výlet 700 CZK (dá se pořídit mnohem levněji v závislosti na aktivitách, v naší ceně byl převoz přes řeku, vstupenka do parku a na trek, jízda autem). Džípem (dá se jít pěšky i na kole) k začátku treku a tříhodinová zpáteční procházka lehkým terénem ke Krokodýlímu jezeru (Crocodile Lake = Bau Sau). Na uctivou vzdálenost pozoruji krokodýly a jsem ráda, že dle slov rangera nevylézají z jezera. Paleta barev krajiny kolem jezera, po turistech ani památky, klid mi dýchá na záda. Přemýšlím, proč jsme dostali nohavice proti pijavicím (vysoké barevné návleky po kolena na zavazování, které se do boty navlečou přes ponožku). A přesto. Světe div se. Moje první anonymní setkání s pijavicí je tu. Ne osobní, protože domě není zaseklá, ale díry v noze (rozuměj malé kulaté dírky, ze kterých vytéká krev) mám. Samozřejmě mě hned napadá, že vykrvácím v džungli. Od zkušených se ale dozvídám, že krvácet z ranky hodiny je prostě normální (přesvědčujte však v tomto okamžiku moji krev, která se stále a dále dere ven). A tak si lížu rány v snad nejromantičtějším ubytování, na které jsem kdy narazila. Jednoduchost, stylovost, takový miniaturní soukromý zámeček, Lava Rock Viet Nam Lodge (asi 70 CZK za osobu za noc včetně snídaně!)

Do města Dalat jsem se těšila. Okouzlily mě obrázky i recenze protřelých cestovatelů. Moje první cesta tzv. sleeper bus. Takový rádoby dvoupatrový autobus, ve kterém se dá ležet (popřípadě jak název napovídá na dlouhých vzálenostech i spát). Nejedná se o dvě typická patra jako u anglického double decker ale o jakési palandy. Horní patro v zadní části autobusu může docela slušně házet, takže žaludek může mít pocit, že je spíše na horské dráze. Ale jízda celkově pohodlná a servis příjemný (dostanete lahvičku s vodou – s etiketou dopravní společnosti, která vás veze – a v některých případech i osvěžující kapesníčky). Hlavně si u řidiče vyzvedněte plastový pytlík a vložte si do něj své zuté boty . A Đà Lạt? Francouzská architektura 1500 m.n.m. Kraťasy a krátké rukávy měním za kalhoty, pláštěnku/vypůjčený deštník, teploty se snižují na příjemných prosincových 20 stupňů. Předpověď počasí přesná. Vody je z mraků dost, takže místo vodopádů si vychutnávám vietnamskou kávu ca phe sua da a mangové smoothie v An Café a nechávám se rozmazlovat masáží v Ó´t Care, přivítána jasmínovým čajem. Trhy mám ráda, zejména noční, dokážu tam strávit celé hodiny. Žhavé sluneční paprsky jsou ty tam, a tak mohu nespálená ochutnávat místní dobroty bloumat mezi stánky, pozorovat domácí nakupující i prodávající, asi smlouvající, diskutující (nevím, vietnamštině zatím nemůžu přijít na kloub ). Zatoužíte-li po labyrintu a baru v jednom, zavítejte do 100 Roof Bar, neobvyklého místa s několika podlažími, střešní terasou, zákoutími, sochami. Tady je možná lepší se neopít, pokud se nechcete ztratit, až do dalšího dne. Nebo co si třeba zahrát na schovávanou? Jen aby nás někdo ještě hledal (PS: Hledal a našel).

Mũi Né vzdálené asi tři hodinky z Đà Lạt a čtyři z Ho Chi Min City (záleží na společnosti i dopravní situaci) je z mého pohledu poklad. Dlouhá pláž s pěknými mušlemi, moře s vlnami (tady se člověk vyskáče do aleluja) a ráj pro nadšence kitesurfingu. Ráno mírnější vítr, v brzkém odpoledni se nebe zaplní barevnými draky, krásná podívaná (podobné jako podzimní nebe a pouštění draků). Jednoho dne to zkusím, i když se nejedná o levnou aktivitu (z doslechu by se zde mělo jednat asi o 250 USD na 5 hodin). Najít místo na slunění je však zážitek, neboť lehátka a slunečníky patří hotelům na pláži a i na vlastním ručníku jste na písku hotelu (což si odporuje s informací, že hotely pláže nevlastní). Přesouváme na území mezi hotely, odkud nás už nikdo nevyžene. Městečko je podlouhlé, nejlepším řešením je pronajmout si skútr (v naší uličce blízko ubytování Mui Ne Hills Budget Hotel objevíme půjčovnu – rozuměj dvoreček se čtyřmi motorkami – za 100 – 150 CZK na den). Tankování je také úsměvný zážitek. Paní u smíšeného zboží má pojízdnou pumpu, jakýsi stolek s hadicí a měrkou na benzín. Domluvíme se posunkovou řečí (moje vietnamština stále vázne) a vyrazíme. Fairy Stream (Suoi Tien) je opravdu jako z pohádky (vstup u mostu za 15 CZK). Miniaturní kaňon s potokem s chladivou vodou (po většinu cesty proti proudu dosahuje po kotníky), jemným pískem, údolím bílých skal, oranžového písku, obklopený dunami na jedné a zelení na druhé straně. Ano, správně. Písečné duny.

Nevěřila bych, že ve Vietnamu jsou, ale jsou. S bílým i červeným pískem (ve skutečnosti spíše oranžovo-okrový). Krajina je jako z obrázku, ideální místo na podívanou v podobě západu slunce. Jako z filmu. Turistů (i těch, kteří si chtějí fotit moji bílou tvář) ubývá, a tak sdílím místo jenom s několika místními, kteří venčí své čtyřnohé miláčky. Náhodou objevené Cafe Lubu a další skvělá večeře v barevném prostředí s pocitem stolování v džungli. Celotělová hodinová masáž (usmlouváno na méně než 150 CZK). Rybářská vesnice a přístav. Nepředstavujte si velký námořní přístav, zato narazíte na velké množství lodí a lodiček (ty typické kulaté se mi zalíbily nejvíc), ryb, mušlí a mořských plodů. Z tohoto pohledu úplný ráj.

Nejdelší přejezd mé vietnamské výpravy přes Saigon – sleeper bus, moped taxi, mikrobus, další sleeper bus a shuttle po městě (11 hodin na cestě od domu k domu). Delta řeky Mekong je myslím pro oblast jižního Vietnamu velký pojem. Zajímavý je pro mě i samotný veletok Mekong, který je se svojí délkou přes 4000 km jedenáctou nejdelší řekou světa (prim hraje více jak 7000 km Amazonka), protéká šesti státy (Tibetská náhorní plošina∕Čína, Myannmar∕Barma, Thajsko, Laos, Kambodža, Vietnam, ve kterých nese různá jména) a před tím než se vlije do Jihočínského moře za svoji cestu, překoná nadmořskou výšku přes 5000 metrů. Cần Thơ (z pocitové velikosti vesnice se vyklube metropole s populací 1,5x Prahy, neutíkej z ní, omrkni aspoň pagodu Munirangsyaram) je takovou branou na prozkoumání delty Mekongu. Nemám ráda organizované výpravy, ale někdy se kousnu a vyplatí se to (za 25 USD za osobu (což je ve Vietnamu majlant), soukromá loďka (jsme tři turisté) a velmi slušně anglicky hovořící průvodkyně (zcela výjimečné), studna informací, kterými nás zásobuje od 5 ráno do pravého poledne. Vyrážet za tmy do neznáma, řeku cítíte kolem sebe, doprovázeni pouze zvukem motoru vaší loďky, kolem pouze siluety obydlí. Východ slunce odrážející se na hladině řeky a obrysy se po rozbřesku promění v obydlené domy, ruiny a chatrče stojící na kůlech. Den sotva začal, ale plovoucí trhy jsou již v plném proudu (nečekej plovoucí trhy jako v Thajsku), začínáme v Cai Rang. Množství ukotvených velkých lodí mezi kterými kličkují a zastavují lodě o poznání menší. Začíná se obchodovat. Je libo kávu, ovoce, zeleninu nebo něco k snědku? Ubrousku prostři se. Asi hodinu dále proti proudu, kde po velkých lodích není ani památky, útulnější trh koncentrovaný na pár metrech, hodně turistický. Chvílemi mám pocit, že je zde více turistů než místních, ale i tak to stojí za to. Je to například poprvé, kdy dostávám ananas (čerstvý, sladký) vytvarovaný ve tvaru zmrzliny. Jen se zakousnout. A den plný zážitků a nových dojmů pokračuje, je neuvěřitelné, co se dá stihnout za sedm hodin (skoro celá standardní pracovní doba). Projíždět sítí kanálů, které jsou oproti řece Song Hau klidné, tiché, občas sklápět hlavu na stranu, aby se o větve palem a jiné zeleně nezachytila vaše kšiltovka či slamák. Voda má pořád barvu kalné hnědi, avšak zde neplanou odpadky a prázdné plastové krabičky. Procházka venkovskou krajinou, zahradou s exotickým ovocem a jezírkem s lekníny, ochutnávka rýžové kořalky (doušek v dopoledních hodinách je tak akorát, návod na zpracování jsem si samozřejmě zapsala). Nebo co třeba navštívit jednu z místních dílniček a na vlastní kůži si vyzkoušet výrobu rýžových nudlí? Ano, zkusila jsem, ano mám stále všechny prsty . Rýže, rýže, samá rýže, té se coby hlavní plodině této oblasti zkrátka nevyhnete. A ani nechcete, budete se na ni dívat jinýma očima. Život na řece je prostě fascinující.

Ranním autobusem z Cần Thơ do Rach Gia a trajektem na ostrov, který je na severu vzdálen od Kambodži coby kamenem dohodil (6 km?). Hurrááá, opět na lodi. MHD byste zde hledali marně. Na ostrovech a ostrůvcích se cítím dobře. Ovšem z prvního dojmu jsem rozpačitá. Odpadky a staveniště se rozprostírají podél silnice. Ta tam je moje romantická představa panenského ostrova. Ale všechno je černější, když je člověk unaven cestou, hladový, je mu teplo, potřebuje si odpočnout a zkultivovat se.

Nenechat se odradit, nebrat nohy na ramena, přesunout se na místa méně turistická, která ještě nepodlehla masovému turismu. Zatím! Z prvního dojmu zklamaní a šoku se vyklubalo místo s jedinečnými a nezapomenutelnými zážitky. Vítejte na Phú Quốc, největším vietnamském ostrově. Long Beach v propagačních materiálech vypadá pohádkově a pláž je opravdu krásná s jemným zlatavým pískem a tyrkysovým teplým mořem. A dlouhá jak název napovídá. Hodně turistická se slunečníky, lehátky (i s masážemi) na každém kroku. Zatoužíte-li po čerstvém ovoci, nemusíte pláž opustit. Je plná prodávajících v barevném oblečení, typickém vietnamském kónickém klobouku, které pláž brázdí s čerstvým zbožím vystavěným v nádobách zavěšených na dřevěné tyči přes rameno (vypadá to jako váha). Nevnucují, nabízejí a nakažlivě se u toho usmívají. Snadná čtvrthodinová procházka, noční trh Dinh Cau (pěší zóna s ulicemi osvícenými lampiony) v Duong Dong je pastvou pro oči, rájem pro chuťové buňky i peněženky (ceny jsou nízké). Restaurace, obchůdky, stánky s jídlem, suvenýry, oblečením. Je libo mini chobotničky či řemeslnické výrobky?

Asi 10 km dále na sever (přesun možný pouze taxi nebo na skútru) je pláž podobná názvem avšak úplně jiná atmosférou. Ong Lang Beach. Ubytování (před asi dvěma týdny otevřený Island Life Homestay se zahradou a bazénem, kde se opravdu z cizinců stávají přátelé), barů a restaurací (Drunken Monkey, Goca Art Bar (galerie uprostřed baru), No Name BBQ), kaváren je dost ale ne příliš. Není to turistický resort a já doufám, že to tak ještě dlouho zůstane. Na pláž prašnou cestou obklopenou palmami a další exotickou zelení (vůbec nevypadá jako cesta, která vede na pláž. Až náhle, moře Siamského zálivu (The Gulf of Thailand)). Tahle pláž je podle mého gusta. Žádný luxus ani masy lidí. Pár lehátek a slunečníků (zdarma, některá polorozpadlá), houpačky a houpací sítě, troška zeleně, kavárna, oběd v resortu (vietnamský čaj servírovaný v klasickém porcelánu), hodinová pedikúra s lakem (poctivá práce za 150 CZK). O pár metrů dál (doslova) ani živáčka, soukromá pláž, jemný písek (bohužel opět s odpadky na pláži, co všechno moře vyplaví?), malé drobné mušličky (oproti velkým v Mũi Né) a západ slunce (máte pocit, že se loučí právě a jenom s vámi).

Jih ostrova. Sao Beach s opravdu bělostným pískem (fotky a recenze nelhaly), továrna na výrobu vyhlášené rybí omáčky (připravte se na hodně silný odér i chuť); pěstování pepře; farma, továrna a obchod s pravými perlami (nákupní horečka mě přepadne zřídkakdy, ale tady jsem prostě neodolala); pagoda Ho Quock s panoramatickými výhledy, zdobeným schodištěm (moje oblíbená část), sochami, zvony, krásnou architekturou a atmosférou, kterou se vám nebude chtít opustit nebo bývalá věznice Coconut Tree Prison s tzv. tygřími klecemi (tiger cages) a dalšími názornými ukázkami forem mučení, kterou se vám naopak opustit chce.