Let Praha – Frankfurt – Atlanta – Belize City. O 36 hodin později, 9571 km dále, 1 vlak, 1 loď, 2 taxi a asi 14 hodin čistého letu na palubě tří letadel vkročím na belizskou půdu. V Belize City, největším ale ne hlavním  městě (rychlý geografický kvíz: Jmenuj hlavní město země), na malém letišti venkovského rázu. Odhazuju kulicha a další svršky mé zimní výbavy. V horku a vlhku tropů se okamžitě koupu ve vlastním potu. Ještě před vchodem do budovy s imigračním se na mě směje billboard s reklamou na místní pivo Belikin. Unavená cestou, přesto se neubráním širokému úsměvu na tváři. “No working during drinking hours” (Když se pije, tak se nepracuje). Ještě nejsem oficálně v Belize a už se mi tady libí. Udivil vás slogan v angličtině, přestože se nacházímě v převážně španělsky mluvící střední Americe? Neměl by. Belize byla britskou korunní kolonií a dodnes je součástí Commonwealth (Britského společenství národů). A v příletové hale mě přivítá vánoční strom a výzdoba. Jsem tu příliš brzy nebo pozdě na vánoční nadílku?

Neposlechnu rady místních nahaněčů do hotelů a měním si tvrdou americkou měnu za belizský dollar (na letišti bez provize,1 USD = 2 BZD). Je to ale zbytečné, všude běžně přijímají i vracejí USD. Do města se dá dostat autobusem, ale nevidím zastávku natož jízdní řád, a tak do přístavu jedu předraženým taxi (přibližně 25 minut jízdy za 25 USD). Přála bych si zažít, aby po příletu do nové země zaplatila normální cenu a neměla pocit, že mě coby turistku neznalou místního života nechtěli obrat. V terminálu mi okamžitě odeberou krosnu a označí ji cílovou stanicí. Snažím se protestovat, že se batohu nevzdám (je to přece nebezpečná země a v batohu je můj domov na celý měsíc, žeJ). Je to prý součást zákaznického servisu a věřte nevěřte, služba rychlá jako blesk a bezproblémová. 25 USD za zpáteční jízdenku na ostrov a jede se. Půlhodinkovým vodním taxi do cílové stanice, Caye Caulker (čti ki: ). Organizace převozu a neztracení zavazadel je perfekrní. Od mola už vidím své ubytování na noci strávené na ostrově. Opravdu tak blízko? Na Google Maps to vypadalo, že se docela projdu. První seznámení s ostrovem. Večeře za svitu měsíce, u které nesmí chybět místní pivo Belikin (6,5%), kdy mě zvuk Karibiku pomalu ale jistě ukolébá. Začíná se ozývat jet lag.

Po čtyřech hodinách spánku (spi Leni, spi) vyrážím po dlouhé době na východ sluníčka nad Karibikem. Líbí. Liduprázdno. Ticho provázené snad jen cupitáním pouličních (čti plážových) psů a pelikány lovícími snídani. Velké karibské mušle a dřevěné houpačky u mola. Cedule „Go slow“ (Pomalu). Kdo by se zde chtěl také honit? Na ostrově nejezdí žádná auta (jupí), a tak nejrychlejší jsou golfové vozíky v závěsu s cyklisty. Ostrov ideální pro batůžkáře s cenami nižšími než okolní ostrovy, tempem slimáka a vyžitím šnorchlovacím, potápěcím, nebo jenom popíjením, relaxováním, koncerty živé hudby, tančením v jednom z reggae barů a skvělými čerstvě vylovenými rybami k večeři.

Jsme na ostrově. Čekáte-li však nekonečné bílé pláže, jste na špatném ostrově. Krásné písečné pláže tady jsou, ovšem malinké. Do moře z nich vedou dřevěná mola, atmosféra připomíná koupaliště či letní radovánky u rybníka. Co však nechybí jsou západní turisté, do půl stehen ponoření do vody, s nápojem v ruce, se slamákem na hlavě a vlnící se do rytmu hudby linoucí se z nejnovějších výdobytků moderní doby. Ovšem moře jako takové je opravdový ráj. Čistočistá voda nekonečných odstínů modré a tyrkysové, pro které ani nemám jméno. Pestrobarvné rybičky, které znám jenom z akvária. Mám štěstí i na mořské koníky, jsou žlutí a malinkatí, a já jsem nadšena. Vítr i déšť. I takový je Karibik.

Nejoblíbenější částí ostrova je takzvaný The Split, přesto na něm není nasardinkováno. Je to místo, kde hurikány rozdělily ostrov na dvě části. Druhá je neturistická, osídlená místními a posetá mangrovníky. Dá se k ní dostat na kanoi či přeplavat. Voda je průzračná. Chcete-li ušetřit za drahé výpravy za šnorchlováním, našli jste místo, kde se této radovánce můžete věnovat zdarma. Ovšem pozor na silný proud (i když záchranný kruh tady také majíJ). Marně si chvíli lámu hlavu, proč přístav vypadá tak trochu jako staveniště a dozvídám se, že se tady vloni přehnala obrovská bouře a má za následek paseku v podobě poničených mol. Příroda je halt mocná a nevybírá si.

O pár dní později, i když bych ráda zůstala déle (od křišťálového moře se těžko odjíždí), se přes Belize City přesouvám na jih. Tomuto bývalému hlavnímu městu a největšímu městu země s přibližně 57 000 obyvateli se mám prý kvůli bezpečnosti zdaleka vyhnout a případně se přesouvat jenom taxíkem. Za bílého dne však dojdu pěšky z přístavu na hlavní nádraží bez jediného problému, potkávám velmi přátelské lidi a žár slunce chladím místním pivem.

Za necelé čtyři hodinky s přestupem v Dangriga se ocitám v Hopkins. Sprchu z vlastního potu okamžitě měním za vodu mořskou. Není tak průzračná jako na ostrově, ale je příjemně teplá a hlavně se v ní dá pořádně plavat. Konečně. Ale mým hlavním cílem je ochutnat kousek ze života populace Garifuna. Procházím se vesnicí, kde nikdo nespěchá a všichni se usmívají. Hned jsem zvána zúčastnit se volejbalového turnaje, takového sousedského klání. Pořádný balón a šnůra na prádlo. Doba mé volejbalové éry je ta tam, jen přihlížím. Skvělý výkon. Ale je úplně jedno, kdo dnes vyhraje, jde o hru samotnou. Pro skupinku místních dětí cachtajících se v moři jsem velmi exotická a odpoledne strávíme ve vodách Karibiku. Nemají značkové plavky ani nejmodernější pomůcky, se kterými by se učily plavat. Stačí obyčejný kus dřeva! Štěstí  a radost z nich sálá a nabíjí mě. K večeři jakási hnědošedá hmota se zeleninou a jistota v podobě piva Belikin. Mše s pastorem hrajícím na kytaru. A večer na bubnovém koncertu pod širým nebem. Štastná přešťastná.