Thajská NEJ podle Lenky

NEJ chrám: Chrámů je zde asi 40 000 (jejich provoz je financován z darů věřících). Je z čeho vybírat. Slovo „wat“ se chtě nechtě stane v Thajsku součástí vaší slovní zásoby. Každý má svého ducha, atmosféru a místo v historii. Mně nejvíce okouzlil Wat Chedi Luang (Chrám velké stúpy, Chiang Mai). Původním cílem bylo poklábosení s mnichy (oblíbený monk chat, lehce mě jako ženu přehlíží. Pro mnichy jsou prý ženy zlo). Co ho ale překonalo bylo, když se kolem páté hodiny večerní začalo v chrámu shromažďovat celkem asi 60 mnichů, kteří potom zpívali (monk chant). Nemohla jsem se od tohoto místa odtrnout ani po setmění.

NEJturističtější cíl: Koh Mook, Tham Morakot, známá jako Smaragdová jeskyně, je zatím tou nejkrásnější mnou spatřenou jeskyní. Neuvěřitelná barva vody. Plavání v jeskyni asi 80 metrů, asi 30 sekund v úplné tmě. Odrazy sluníčka na hladině jako hvězdičky. Vápencové útesy dokola.

NEJubytování: Na ubytování jsem měla štěstí. Nerezervovala jsem ani jednou, jako většina cestovatelů. Přijela na místo, nechala si cestou poradit, na nádraží zlákat od místních dohazovačů či nahlédla do průvodce. Za noc jsem zaplatila 250 – 600 bathů (většinou 400) za hotelový pokoj či bungalow. Za nejlepší považuji Pai Country Hut, nejen kvůli poloze v blízkosti řeky s výhledem na hory či kvůli kávě a čaji zdarma po celý den, ale hlavně kvůli fontáně na vodu. Díky té jsem si mohla točit vodu do své cestovatelské láhve a nemusela kupovat plastové flašky a významně tak přispěla k udržitelnému cestovnímu ruchu 😉 .

NEJkáva: Rich Lanna House (Chiang Mai), nejlepší a nejvoňavější káva a skvělá atmosféra. Vodopád. Orchideje. Liány.

NEJthajský čaj: Shine Talay (Lanta Old Town, Koh Lanta) nejlepší thajský ledový čaj servírovaný se šlehačkou. Výhled na moře. Houpačka.

NEJzajímavější jídlo, ze kterého by byl jistě nadšený i Zdeněk Pohlreich: Mangosteen (Kanchanaburi). Za mostem vlevo. Zahrada s dětským koutkem, hamaky, vodotrysk. Všímavá obsluha. Nevtíravé zvuky místní hudby. Fantastická prezentace jídla. Skvěle nazdobená modrá rýže i všechny její doplňky a ovocný nápoj poprvé servírovaný s orchidejí.

Série NEJpůsobivějěích západů slunce: Ko Lanta, Phra Ae (Long beach). Každý jiný. Všechny rychlé. Všechny hodné štětce malíře. To největší a nejsytější rudé slunce, které jsem kdy viděla. Lodičky. Rybáři.

NEJkrásnější vodopád: třetí, pátý, šestý a sedmý stupeň vodopádu Erawan.

NEJbar s živou hudbou: The North Gate Jazz – Coop (Chiang Mai).

NEJlepší taneček s místními: Shake it up (Pai, bývalý Bebop – majitel se přestěhoval do Chiang Mai).

NEJnezapomenutelnější trh: nedělní noční trh (od 4pm) plný výrobků místních řemeslníků v Chiang Mai (Sunday Walking Market).

NEJkatalogovější pláž: na ostrově Koh Hai.

NEJkontroverznější zážitek: Chrám s tygry (výchozí bod: Kanchanaburi) a kmen Karen (výchozí bod: Chiang Mai).

NEJlahodnější zmrlina: kokosová zmrzlina servírovaná v pravém kokosu (Amphawa, plovoucí trh a trh na břehu řeky).

NEJkrásnější jízda vlakem: na trati smrti (Death Railway) z Kanchanaburi směrem k barmským hranicím do Nam Tok, asi čtyři minutky přejezdu (seďtě vlevo) po staré kolejnici s výhledem na řeku, údolí, hory.

NEJlegendárnější most: Most přes řeku Kwai (čti spíše jako v anglickém square). Nádherně se třpytí při západu slunce. Kolem šesté hodiny večerní zde projíždí vlak, kterému je třeba se vyhnout a uskočit za červeně natřené barevné čáry.

Top 10 a možná ještě trochu víc

Bar Tamarind na hlavní ulici (Kanchanaburi) lákající neonovou cedulí „Get DRUNK FOR 10฿“…vyzkoušela jsem místní rum SangSom (destilovaný z cukrové třtiny) i nápoje s názvem Black Cock (destilovaný z obilí) a Red Cock (destilovaný z rýže).

Zpodobnění Buddhy je v Thajsku coby buddhistické zemi posvátné. Vyobrazení třeba jako tetování, koupě suvenýru Buddhovy hlavy je nepřípustné a považováno za zneuctění. Soch je zde hodně a hodně. Moje oblíbená je jantarová socha ve Wat Phra That Doi Suthep, jednom z nejposvátnějších chrámů severního Thajska (Chiang Mai).

Solné farmy podél silnice číslo 35 na jihozápad od Bangkoku, asi 15 km mezi Samut Sakhon a Samut Songkhram (blíže k němu). Jeden farmář třídící sůl (narůžovělá se vyhazuje), bělostně bílá je vhazována do nůše. Kupky soli ve tvaru pyramid budou za měsíc. Teď je období vysušování. Moře Thajského zálivu je vzdáleno 3km.

Kaňon v Pai. Na kole krásná projížďka v kopcovitém teréru asi 8km. Ideální příjezd na čtvrtou hodinu odpolední, neboť teplota je již snesitelná a vy si tuto mystickou krásku můžete vychutnávat bez zbytečných krůpějí potu. Paprskovité výběžky. Stromy s velkými pestrobarevnými listy. Místní pokuřující mládež s hudbou na plné pecky. Procházku místy příkrým terénem a západ slunce (u kterého určitě nebudete sami 🙄 ), ozařující pískovcové stěny to sytě oranžova.

Jsem milovnice sushi. Na trhu (Pai, Koh Lanta) se dá jeden kousek koupit za 5 – 10 bathů. Poprvé jsem měla sushi třeba s křepelčím vejcem (ta se hodně prodávají a u stánků i rovnou zpracovávají).

Západ slunce s výhledem na hory v kavárně The Container (Pai). Železné houpací sítě ve tvaru vajíčka s polštáři.

Asi 10-minutový přesun lodičkou z Ao Nang do Ton Sai (Krabi). Je odliv. Pár set metrů musím s batohy po pláži. Pak po kotníky, kolena a nakonec do půl stehen vodou. Copak mně je hej. Ale všichni ti turisti, co si nosí kufry nad hlavou. Musím se smát.

Náhodou jsem se ocitla na věhlasné párty při úplňku, full moon party, 23. ledna v Ton Sai. Nebyla prvoplánovým cílem, ale příjemným překvapením. A zážitkem na dlouhou dlouhou dobu. Skvělá hudba až do samého rána. Měsíc. Teplé moře. Místní pivo (Chang, Leo, Singha). A hlavně ten zářivý měsíc!!!

Koh Lanta má ten největší příliv a odliv, co jsem zažila. Samozřejmě ovlivněno úplňkem. Rozdíl výškově kolem 2,5 metru a několik desítek metrů, co se vzdálenosti týká (největší odliv kolem 6 ráno a 6 večer, kolem západu sluníčka).

Pohádková pláž, kterou jsem zatím viděla jenom u strýce Google je Koh Hai/Ngai. Průzračné moře, kde si na špičky nohou vidíte i několik metrů pod vodou. Sněhobílý písek.

Ratchadamnoen avenue (Bangkok), některými kvůli své šířce nazývána Champs Elysées. Mně však její část připomíná připomíná hlavně berlínskou East Side Gallery. Pomalovaný zvlněný plech s výjevy náboženskými, turistickými památkami i jen tak motivy.

Rozmanité Thajsko aneb cestuj všemi smysly

Pokud milujete jídlo, je Thajsko tou správnou destinací. Pokud ho ještě nemilujete, tak si ho zamilujete. Je to ráj pro gurmány a milovníky zdravé a vydatné kuchyně. I já jsem se několikrát denně cpala a zeleninovou polévku mívala už k snídani 😉 . Největší skvosty, prezentaci jídla či skvělou atmosféru jsem objevila zde:

Drunken Sailors (Kantiang Bay, Koh Lanta). Hned u hlavní silnice. Barevné hamaky a velké pohodlné pytle na sezení. Tradiční thajské jídlo Tom Yum. Pálivost zde není upravovaná pro turisty, přesto je to jedlé. A dokonce výborné. Mají chytré menu plné informací nejen o jídle, ale i thajské kultuře. Mangosteen (Kanchanaburi). Za mostem vlevo. Zahrada s dětským koutkem, hamaky, vodotrysk. Všímavá obsluha. Nevtíravé zvuky místní hudby. Fantastická prezentace jídla. Skvěle nazdobená modrá rýže i všechny její doplnky a ovocný nápoj poprvé servírovaný s orchidejí.

Bary s živou hudbou a reggae bary jsou na každém kroku. V těch mnohdy visí podobizna Boba Marleyho hned vedle fotografie či obrazu krále. Nejoblíbenější: Sabay Restaurant (Ayutthaya). Blízko železniční stanice. Pár místních a velký barevný gekon. Nemají-li ještě láhev s vlajkou vaší země, tak ji namalujte. Tu českou jsem už vyrobila já. Coffee House na ostrově. Převozem 3 minutky za 5 bathů. Místní kapela a místní obyvatelé. Po turistech ani památky. The North Gate Jazz – Coop (Chiang Mai). Smíšenina místních a turistů. Místní kapela zpívající hlavně anglicky a k mému úžasu i španělsky. Kytarista slavící narozeniny. Lidé postávají až do půlky silnice, aby mohli být součástí tohoto dění. Edible Jazz a Yellow Sun Bar (Pai). Kotlík s místním rumem Sangsom a coca colou. Houpací sítě. Oheň. Dřevěné konstrukce na sezení a ležení. Sud s ohněm, který je při teplotě kolem deseti stupňů nezbytností. Barevně svítící stěna s velikány světových dějin. Sunset Pirate Bar a Sabai Sabai (Ton Sai, Krabi). Dvoupatrové. Houpací sítě. Horolezci na každém kroku. Provaz na houpání jako Tarzan. Fusion Beach Bar, Bluewave Beach Bar, Mixing Bar (Koh Lanta, Long Beach). Páteční párty. Houpací sítě. Ohňová show. Chodící lano. Divoká hudba. Molly Bar (Bangkok). V ulici Rambuttri, paralelní k vyhlášené Khao San Road. Bílá fasáda. Dřevěné okenice. Červená křesla. Skvělé místo na odpočinek v ruchu velkoměsta. Posedět a pozorovat část města, která snad nikdy nespí. Batůžkáři přijíždějící, odjíždějící, právě zůstávající a užívající daru života.

Miluji trhy. Nejspíše kvůli rozmanitosti a atmosféře. A Thajsko v tomto smyslu naplní a překoná vaše touhy a představy. Trh podél železnice v Samut Songkhram (momentálně je žlutý vlak v rekonstrukci). Plovoucí trh v Amphawa (pátek odpoledne a víkend). Noční trh v Ayutthaya (tady jsem objevila všechny ty brouky, ale odvahu jsem opět našla jenom na bource morušového, který byl skvěle upraven a chutná jako oříšek. Díky za inspiraci, mami 😀 ). Nedělní trh v Chiang Mai (Th Ratchadamnoen, Sunday Walking Market). Každodenní večerní trh v Pai. Noční trh v Autthaya. Amulet Market v Bangkoku. Najdete zde poklady z místní dílny. Nejsou uspořádané pro turisty. Ale jako by je místní dělali spíše sami pro sebe. Máte-li o zboží zájem, smlouvejte. Patří to ke zdejšímu koloritu. Z každého usmlouvaného bathu, budete mít radost a pocit toho největšího obchodníka na světě, i když rozdíl je ve finále malinkatý. (Sleva 20 bathů? 😉 1 koruna je 1,46 bathů). A hlavně. Najezte se tady. Nebudete u toho sami. Místní se často stravují venku ve společnosti ostatních. Otlučené stoly, polorozpadlé židle mohou být šokující, ale důležité je, že jídlo je čerstvé a připravené před vašimi zraky. Jen pozor. Množství koření vám po pár vteřinách může orosit ruce a do obličeje nahnat krůpěje potu.

Masáže. Thajské masáže jsou prý jóga pro líné. Líná nejsem. A spíše atletka než gymnastka. Ale po těchto masážích si dám nohu skoro za krk. Není to odpočinková masáž. Mnohdy i bolestivá. Ale když už máte pocit, že tlak prstů nemůžete vydržet, přestane a v těle se vám rozhostí příjemný pocit. Síla rukou masérek (maséra jsem kromě Bangkoku viděla jen jednoho) je neuvěřitelná. V centrální části Thajska se před masáží i krátce pomodlí. Hodinová masáž trvá 60 a více minut a neskončí dříve, jak bychom mohli být zvyklí. K masáži nohou bývá bonus masáž zad, rukou, krku a hlavy. Většinou hraje příjemná hudba. Často si u toho masérky thajsky a poměrně hlučně povídají. Někdy dokonce i telefonují. Je to pro ně taková rutina. Já je považuji za umělkyně. Po masáži (kromě Bangkoku) jsem vždy dostala šálek horkého čaje, někdy i banán.

Chrám s tygry (Wat Pha Luang Ta Bua Yanasampanno, výchozí bod: Kanchanaburi, vstup 600 bathů). Neuvěřitelný a nezapomenutelný zážitek. Troufám si říct na celý život. Při vstupu je nutné podepsat prohlášení, že zvířata nemusí být zkrocena. Přijeďte na 1pm a tygra si na vodítku (společně s dalšími turisty) budete moci odvést do kaňonu (tam jich je asi 20 z celkového počtu přes 100, kteří zde našli domov a útočiště společně s vodními buvoly, medvědem malajským (sun bear), divokými prasaty, něco jako srnkami). Je možné se dobrovolníků ptát. A tak se ptám. Prý nedávno došlo ke zranění. Ano. Je to pravda (a mě se objeví v očích panická hrůza), nějací hlupáci prý strkali do klece ruce. Říká se, že tygři jsou zdrogovaní. Prý ne, jinak by se nemohli ani pohnout. Ale tihle se hýbají. Jak to, že turisty nechtějí sežrat? Je to opravdu proto, že byli právě nakrmeni? A výchovou a kontaktem s člověkem, ke kterému dochází již několik týdnů po narození? Oblečte si nezářivé barvy. Nikdy se k tygrům nestavte zády. Blíží-li se k vám, neseďte, musejí mít pocit, že jste velcí. Tak blízko jsem k tygrům nikdy nebyla. Ani v zoo, ani v cirkuse. Dotýkat se tygra a hladit si ho? To je tak neuvěřitelné a přesto skutečné (Dobrovolnící z chrámu vás k nim dovedou za ruku, nikdy zepředu, vždy zezadu. Focení s nimi je v ceně vstupenky). Užívám si to, tulit se s touhle velkou kočkou, ale zároveň jsem stále ve střehu. Přeci jenom je to šelma. A má zvířecí instinkty. Opravdu si mě nedá jako zákusek? 😀 Slyšela jsem mnoho zákulisních příběhů, jak to zde opravdu probíhá a žije. Chci ale věřit, že vybrané peníze jsou vybírány pro dobro zvířat a je s nimi lidsky (tedy pardon, tygřicky) zacházeno…

Sedmistupňový vodopád Erawan pojmenovaný po tříhlavém bílém slonovi v hinduistické mytologii (výchozí bod: Kanchanaburi, vstup 300 bathů). Vodopády mě fascinují a přitahují. Většina fotek vodopádu Erawan v průvodcích a na internetu je z období dešťů, a tak množství vody v lednu by pro mnohé mohlo být zklamáním. Ale pro mě není. Atmosféra je i tak nádherná a prostředí uklidňující. Mně se nejvíce líbilo na stupni tři (jezírko, vzadu vodopád, uprostřed stromy a místní rodinka jako na koupališti. Když mě něco poprvé kouslo do nohy, skoro jsem utekla na břeh a už se nechtěla vrátit. Pak se jich na mě vrhlo více a já jsem zjistila, že je to vlastně velmi příjemné, pedikúra zdarma a já už za rybkami garra rufa ohryzávajícími moji mrtvou kůži na nohou nemusím do thajského ráje na Václaváku 😆 ), pět (jezírko vody, popadané barvené listí, stupňovité kameny, kláda, zelinkavá voda), šest (po pramíncích vody směrem nahoru, minerály zbarvené kameny, strom) a sedm (větší rybky, zelinkavé jezírko, béžové stupňovité kameny vedoucí k vodopádu – konečně více vody).

Kmen Karen (výchozí bod: Chiang Mai, vstup 500 bathů). Horský kmen (původem z Barmy). Ženy s dlouhými krky neboli „žirafí ženy“ jsem chtěla na vlastní oči vidět dlouho a byly rozhodně jedním z hlavních cílů mé návštěvy Thajska. A podařilo se. Poblíž Chiang Mai (chcete-li ale autentičtější zážitek ve vesnicích, kde opravdu žijí, vydejte se do oblasti Mae Hong Son). Je to kontroverzní zážitek. Tato osada je naneštěstí takovou lidskou zoo, živým skanzenem, ale jak se s nimi jinak seznámit? Podél hlavní cesty jsou rozestavěné stánky se suvenýry za nemalé ceny. U většiny z nich sedí ženy (viděla jsem jen jednoho muže a několik dětí), které tkají tradiční barevné látky a oděny jsou do plátěných halen s véčkovým výstřihem. Jsou na turisty zvyklé. Ale že by z nás byly nadšené? Mile (i když myslím nuceně) se usmívají. Anglicky moc neumí (jako ostatně většina lidí v Thajsku, na které jsem cestou narazila), ale dokáží vám třeba vysvětlit, že fotit je můžete, pokud si něco u nich zakoupíte. A tak jsem si koupila šálu se slony. Mosazné kruhy mívají nejen kolem krku, ale i na rukou a nohou od útlého dětství. Opticky se jim krk prodlužuje, ve skutečnosti však prý deformuje klíční kosti i žebra. Některé barevně zdobené, jiné vycpané nejpíše kvůli otlačeninám. A jako ve správném turistickém cíli si je můžete vyzkoušet. A tak jsem to zkusila. Jen na pár minutek a už jsem měla dost. Velmi těžké. Jak se jim může dobře polykat? A jak pohodlně spát? Smějí je prý sundat jenom v době nemoci či těhotenství (udrží zesláblé krční svaly hlavu a nezlobí se vaz?). A najednou mě ten jejich prázdný úsměv a smutný pohled už vůbec nepřekvapuje. Za poplatek si můžete i zastřílet z kuše. Odbočíte-li z hlavní turistické cesty, dojdete k chýším, kde bydlí. Překvapení, překvapení – mají zde satelity.

Off road za vodopádem Pembok (výchozí bod: Pai). Na skútru. Kolem Lands Split, farmy, kterou opakovaně zasáhlo zemětřesení. Přes cestu stádo buvolů. Vodopád Pembok, původní cíl dnešní výpravy – vyschlý. Ano ano, ja vím, je období sucha. Dřevěný dosluhující mostík. Železité kameny. Pytle s pískem. A asi tak tři kapky vody. U parkoviště je cedule lákající na 10 km vzdálenou vyhlídku. Vyrážím. A jak to tak bývá, nejlepší cesty jsou neprozkoumané, turisty nedotčené a v průvodci neavízované. Vyschlá rýžová pole. Místní farmáři. Děti hrající fotbal. Exotické plody. Řemeslníci ve slušných výškách bez jakéhokoli jištění. Dřevené polozchátralé mosty. Luxusní výhledy do údolí. Popadané listy. Kameny až balvany. A polní cesta s místy pokusy o asfaltku. Neupravená. Hrbolatá. I tak příkrá, že i z mašiny je třeba sesednout.

Západy slunce jsou jistě krásné v různých koutech naší krásné planety Země. Ale sérii nejkrásnějších jsem asi týden zažívala na ostrově Koh Lanta. Každý den jiný, den ode dne krásnější. Všechny kolem půl sedmé večer, všechny velmi velmi rychlé. Tak veliké a rudé slunce jsem zatím neviděla nikde jinde. Mým nejoblíbenějším byl ten po bouřce (Ano ano, za měsíc jsem zde dvakrát zažila asi hodinovou bouřku). Kolem půl páté začalo hodně pršet a vypadalo to, že na západ slunce mohu dnes jen zapomenout. Všude stále mraky. Déšť postupně ustával, sílu zapadajícího slunce bylo cítit za mraky, které pokrývaly celou oblohu. Jeden z nich dlouhý po celém horizontu hladiny Andamanského moře. A v tom se to stalo. Slunce se pověsilo právě na něj a postupně se zkutáleno na mořskou hladinu, zbarvilo se do ruda a zapadlo na ní. Tip: neodcházejte pryč hned po západu. Počkejte ještě tak dvacet minut a nebe se vymaluje barvami, které by mu záviděla paleta i toho nejlepšího malíře.

Korálové moře (Lanta Coral Sea, výchozí bod: Ko Lanta).  Výlet na čtyři ostrovy. Longtail za 800 bathů, speed boat za 1500,  celodenní výlet. A jedete k místům jako na obrázku z katalogu. V závislosti na počasí, vlnách a větru se mění i cílové ostrovy. První dvě jsou zastávky na šnorchlování. Se souhlasem kapitána si můžete do průzračných vod skočit už z lodičky. U mnohých je vidět turisty ve vestách a zadkem nad vodou. Žlutočerné rybičky jako zebry, velká celožlutá, větší s průhlednou ploutví, korály, houby, hejna neonek.  Tyrkysové až tmavomodré moře. Prosvítá sluníčko a šumí voda. Ale vždy by měla být cílem Smaragdová jeskyně na ostrově Koh Mook. Do plavacích vest musí tentokrát všichni povinně (také jste si říkali, jaké to je plavat ve vestě? Ano, nadnášíJ). Asi 80 metrů. Pěkně v řadě za sebou. Světlo z baterky kapitána. Na pár sekund černočerná tma. A u východu z jeskyně ta nejsmaragdovější voda. Odráží se tak, že obrysy těla jsou fosforeskující. Ve správném úhlu dopadají paprsky na hladinu tak, že se odrážejí jako hvězdičky. Několik palem, malá pláž a vápencové útesy všude kolem. Desítky turistů v nafukovacích vestách, kteří si užívají svých 15 minut ráje na zemi. Poslední je hodinová zastávka s obědem. V mém případě na Koh Hai/Ngai. A opravdový ráj na Zemi. Voda tak průzračná a teplá, že i katalogové fotky neschopny zachytit pocity blednou závistí.

Zajímavosti v thajském království

Řekne-li se Thajsko, představíte si horké dny a vysoké teploty? Pak nejezděte na sever, kde sice denní teploty dosahují příjemných 25°C, ale v noci klesají na cca 6°C. A vy se svém nejteplejším oblečení budete nahřívat u sudů a ohněm – místního táboráku 😉 .

Když jsem byla malá, měli jsme doma rybičky. Dodnes si pamatuju plastové pytlíky, ve kterých jsme je ze zverimexu nosili domů. A přesně v takových lze u stánků a na trzích nakoupit jídlo.

Mnichů je v Thajsku prý asi 300 000, to znamená že na každý chrám připadá asi 8 z nich. Nosí šafránově oranžová roucha. Chodí bosi. Lidé jim denně dávají peníze či potraviny. Ženy si při takovém aktu sundávají boty. Je to považováno za dobrý čin, který bude připočítán při reinkarnaci.

Muži nosí obrovské prsteny s obrovskými kameny. A také celé řetězy ověnčené velkým množstvím přívěsků (zakoupit je lze třeba na Amulet Market v Bangkoku, kde seženete takové poklady, ze kterých zrak doslova přechází). Sbírka většinou zahrnuje Buddhu a krále.

Král je hluboce uctíván. Je na bankovkách, ke kterým se chovejte slušně, jinak je to považováno za zneuctění krále. Na radnicích je nápis „Ať žije král“. Na ulicích jsou jeho obrazy ve zlatém rámu. V restauracích visí kalendáře s jeho fotkami. Kolem silnic jsou obrovské billboardy. Místní nosí medailonky s jeho podobiznou. Na všech je vyobrazen sympatický muž středního věku s brýlemi a často fotoaparátem kolem krku (vášnivý fotograf), někdy též po boku manželky. Kult krále je velice silný, skoro pohádkový, a podle všeho mi připadá, že musí být nejvíce milovaným vládcem na světě.

Svatostánky jsou na často, velmi často, na ulicích, kde se třpytí mezi obchody, restauracemi, stánky i všudypřítomným 7Eleven. A věřící sem nosí jídlo, květiny i nápoje i s brčkem.

Hymna se hraje dvakrát denně (8am, 6pm). Já jsem ji na veřejnosti zažila jenom jednou. Zrovna jsem v Chiang Mai vycházela z chrámu po hodinovém zpěvu mnichů a slyšela další hudbu. Svět jako by se zastavil. Všichni stáli v pozoru a vzdávali hold. Já jsem nejdřív koukala napravo, nalevo a byla jako v Jiříkově vidění. Skoro jsem se bála dýchat, abych ten okamžik nenarušila.

V restauracích sedíte/ležíte na polštářích trojúhelníkového/jehlanového tvaru, které skvěle podepírají hlavu a nebolí vás za krkem. Po dohodování vás nikdo nevyhání a vy si tak přímo v místě činu můžete dát tolik potřebnou siestu a pak třeba pokračovat. Nebo taky ne. A přesunout se dál. Účet se většinou píše thajsky a přes kopírák. Není nečasté, že si sem i tam připočítají třeba o 20 bathů víc, než je v jídelním lístku.

Prodej ryb na pláži je k mému úžasu neexistující. Těšila jsem se, že si vyberu rybičku čerstvě vylovenou z moře a ugrilují mi ji před vlastními zraky stejně jako na Srí Lance. Ale nabídku jsem viděla jenom jednou, v Kantiang Bay (Ko Lanta). Dodávají rybáři přímo restauracím? Mají tak větší zisk? Snad ano!!

Durian se prodává jako ostatní ovoce v podstatě všude. Prý hodně smrdí, ale mně to nepřišlo nesnesitelné. Ochutnala jsem ho na trhu v Pai a nejvíce jsem cítila cibuli. Prodává se celý nebo zafóliovaný. I malé dva kousky stojí kolem 200 bathů. Chcete-li si ho vzít na palubu letadla, nahlaště to, prosím, palubnímu personálu (k čemuž vás vyzývají cedule před check-in 😆 ).

Opiová pole zde již nehledejte.

Myčky nečekejte. Jí se na ulicích, a tak se tady myje i nádobí. V lavorech. Jako za dob mých prarodičů.

Četná ubytování se jmenují „Resort“, i když se jedná třeba jen o pár bungalowů.

Thajský čaj je do oranžova zbarvený a servíruje se s kondezovaným mlékem. Je to dobrota veliká.

Nevíte-li co s nechtěným zvířetem, doneste ho do chrámu. Tady se o něj postarají.

Mnohdy potkáte lidi, u kterých vlastně nevíte, zda je to žena nebo muž. A prostě zíráte, neboť nevíte, kam je zařadit. Říká se jim zde ladyboy.

Benzín se prodává na klasických benzínových pumpách. I méně klasicky podél silnice, kde stojí ojedinělá pumpa. A jednou jsem si tak všimla vedle stánku se zeleninou láhví s alkoholem a říkala si, jak zajímavá kombinace. Můj úsměv se ještě rozšířil, když jsem si všimla cedulky „Gasoline 91“!!! Ano, ano. Ve vysloužilých láhvích se prodává benzín (40 bathů za láhev).

Lidé nosí roušky (prodejné kolem 20 bathů) – na motorce, prodejci na trzích, masérky. Na motorce to chápu kvůli smogu. Ale jinak to tu docela vypadá jako módní hit.

Pozor na krémy. Chcete-li nachytat trošku bronzové barvy, buďte obezřetní a nekupte si krém s bělícími účinky. Je jich tady požehnaně. Není výjimnou pak potkat ženy s kůží jako z alabastru.

Před vstupem do chrámu se zouvá. Ale také před vstupem do domu či podniku. A to na znamení respektu (v Buddhismu jsou chodidla považována za nejnižší část těla a také zejména v období dešťů je to praktické).

Psi se často volně pohybují, ale nejsou agresivní. Sloni (Ayutthaya, Pai), kteří jsou velkou turistickou atrakcí, vozí k mé spokojenosti turisty i bez sedel (400 bathů na hodinu). Opice (Koh Lanta) jsou rozverné až poměrně agresivní, neboť jsou naučeny, že je turisti krmí (poprvé jsem viděla opice hrabat v odpadkovém koši a dopíjet coca-colu. Hrůza!!).  Kočky s krátkými ocasy (které vypadají jako u pudla), jsou genetickou abnormalitou, jenž je výsledkem šlechtění.

Běžné dopravní prostředky: tuk tuk (nazvaný dle dvoutaktního motoru), taxi (levné), kolo, převoz, motorky s jídlem/kuchyní připevněnou za řidičem, remorkéry a říční taxi jezdící po k(h)long (kanálech v centrálním Thajsku, které byly původně vybudovány na zavlažování rýžových polí) vlak, autobus, minibus (nejméně pohodlný, velmi turistický). Thajsko je jednou z asi 70 zemí, kde se jezdí vlevo. Je tu prý vysoká nehodovost. Řidiči jsou však ohleduplní a obezřetní. Když předjíždíš, troubíš. Nehodu jsem za celý měsíc neviděla jedinou.

Orchideje mám velmi ráda. Líbí se mi jejich noblesa. V ČR platíme za jeden květ v krabičce nehorázné peníze. A tady? Tady si jen tak rostou na stromech. Volně a svobodně. Jsou jedním ze symbolů země. Běžně servírované jako součást nápojů či pokrmů. A chcete-li, aby vám doopravdy přecházel zrak, vydejte se na farmu s orchidejemi (Chiang Mai). Nadpozemské a snad všechny myslitelné odstíny a zajímavé vzorky.

Cestování mě naučilo,že dárečky a suvenýry je třeba nakoupit již cestou, neboť na konci už nemusí být v nabídce. V Bangkoku, zejména na slavné Khao San Road, seženete skoro všechno. I když jsou ceny příznivé, jsou i tak vyšší než v severním Thajsku – například na Sunday Walking Market v Chiang Mai či na nočním trhu v Pai.

Líbí se mi tady barevnost a hravost, která vás doprovází na každém kroku. Dospělé ženy oblečené v tričku s medvídky, čelenky do vlasů s učima Mickey Mouse, SPZ s dalšími motivy Walt Disney, igelitové tašky s medvídky, kočkami či včeličkami, různobarevně natřené stoly s hrdiny kreslených filmů.

Místní pijí v restaruracích vodu s ledem z plecháčků a příbory jsou schovány pod plastovou nádobou připomínající klec na ptáky.

Same Same but Different se stane součástí vaší slovní zásoby 😀 .

Praktické informace

SIM card/Wifi – při dlouhodobějším cestování v zahraničí bývá výhodné koupit si místní SIM kartu kvůli levnějšímu telefonování a posílání sms. Ale doba velmi pokročila a máte-li chytrý telefon (ano ano, i na mě už asi před půl rokem došlo), vystačíte si s ním. V Thajsku je neuvěřitelné wifi připojení. I tam, kam se dostanate jenom lodí či na skútru a myslíte, že tam žraloci či tygři dávají dobrou noc, je wifi připojení. Chcete-li si místní SIM i tak koupit, lze to udělat už na letišti (od 299 bathů na měsíc). PS: Na mnoha místech stále narazíte na nabídku internetu a možnosti mezinárodního volání, což mi pokaždé vyloudilo úsměv na rtech. Přežitek. Tady se bez chytrého telefonu nikdo snad nehne ani na WC!!! :-D.

Výměna peněz je možná na každém kroku. Zajímavostí je, že různé bankovky mají různý kurz. Ty s větší hodnotou mají lepší kurz a vy za ně obdržíte více bathů (a to já na cesty vozím stodolarovky nerada pro případ, že by byly falešné nebo kdyby mi je někdo zcizil).

1kg prádla lze vyprat od 20 bathů.

Půjčení motorky stojí od 200 bathů na 24 hodin, plná nádrž vyjde na 70 bathů. Helma je povinná, na severu je záloha 100 bathů za kus (Pai) a na jihu je půjčení bez zálohy (Koh Lanta).

Na letišti v Bangkoku si je možné za poplatek 150 bathů nechat před cestou zabalit zavazadlo. Počítejte s pomalejším tempem a s turisty, kteří si odvážejí několik tašek a krabic narvaných k prasknutí. Byla jsem ve frontě šestá a na řadu přišla asi po 40 minutách. Ale za odměnu mi přibalili nožík ve tvaru srdíčka, který se mi v Praze při rozbalování igelitu opravdu hodil.

Letět airbusem A380-800 společnosti Emirates na lince Bangkok–Dubaj byl sladkou tečkou za sladkou dovolenou. Velká prostorná sedadla i v ekonomické třídě. Dvojitá okna. Výborné jídlo a nevysychající bar. Jen ten servis trošku pokulhával. Že bych to zaspala? Přelet nad iránskými horami byl však zatím nejkrásnější podívanou z paluby letadla. Na lince Dubaj – Praha jakoby člověk letěl jinou společností a servis byl tak perfektní, jak je člověk u Emirates zvyklý.