Guatemala todo pero no mala aneb žhavá středoamerická kráska

 

LÍVINGSTON, netypický kout guatemalské země 

Můj guatemalský pobyt začíná v netradičním místě, neboť většina batůžkářů míří z Belize obvyklou trasou směr Flores. Jenže já jsem toužila vidět Hopkins, a tak dává větší smysl pokračovat na jih a do Guatemaly se dostat po vodě. Přes zátoku Amatique Karibského moře. Na radu kapitána porovnávám slanost vody. Opravdu je mnohem slanější při odjezdu z Belize než rozředěná řekou v Guatemale. Cesta asi půl hodiny takovou lodičkou, že myslím na všechny ty uprchlíky, co se na podobných snaží dostat na starý kontinent. Imigrační je snad nejsnazším imigračním, jakým jsem kdy procházela a úplný balzám poté, co jsem při pouhém stopover v USA čekala dvouhodinovou frontu. Tady je člověk vřele přivítán a během pár minutek oficiálně přijat na guatemalskou půdu. Jsem tedy v zemi Guatemalteco(a)s, konkrétně v Lívingston, městečku v ústí řeky Río Dulce, kam se opravdu suchou nohou nedostanete. Nenajdete zde obyvatelstvo jako v ostatních částech země, ale potomky bývalých afrických otroků. Nacházíte se v kulturně odlišné enklávě. Nemusíte jíst fazole, rýži ani kukuřičné placky (servírové v hojném počtu doslova s každým jídlem) a tak typické všude jinde. Co třeba garifunskou specialitu ,,tapado“ s celou čerstvě osmaženou rybou, zeleninou a kokosovou omáčkou? Mňam.

Graffiti kamkoli se podívám. Veřejná prádelna. Ryby sušené na obrovských železných konstrukcích (tohle místo díky typické vůni poznávám i po setmění). Houpací most. Asi ¾ hodinková procházka podél pláže a po nesmekavých kamenech řeky k vodopádu ,,Siete Altares“ s osvěžující vodou a rybkami garra rufa (ano ano, už jsem po roce opět potřebovala okousat starou kůži). Divoké karibské pláže. Teplá voda. Narážíme na prase hovící si v písku, chrochtající a určitě snící o karibských vodách. Děti, které nám chtějí zaplést copánky. Na štamgasty plážové hospůdky, kteří hrají červenou verzi domina a hrací kostky drží v ruce. Na jejich doporučení už se za šera dále nevydáváme (přece jenom dvě ženy na cestě). Vracíme se  do ruchu poklidných ulic přímořské vesničky a večer se oddáváme bubnovému koncertu obyvatel Garifuna a výuce místního tance. No jsem hvězda, samozřejmě (jenom to video není publikovatelné).

RÍO DULCE, Sladká řeka a termální vodopády ukryté v lese

Lodičkou pokračujeme po řece Río Dulce (Sladká řeka, miluju to jméno) něco málo přes hodinku s asi 20ti minutovou zastávkou u termálního pramene, kde se dá vykoupat (ta voda má ale grády). Místní rybáři. Lekníny. Ptáci. Chýše a mangrovy. Holčičky, které na svých bárkách přijedou až k nám s nadějí, že prodají některý ze svých rukodělných výrobků. A příjezd do stejnojmenné vesničky, kde se ubytujeme na řece v domečku na kuřích nohách se čtyřmi postelemi a dvěma houpacími sítěmi. Vše domlouvám telefonicky s majitelem (kde se jen ta španělština bere), odkládáme batohy, popadneme jenom bikini a vyrážíme. Před pár hodinami jsme se dozvěděly o nedalekém klenotu v podobě horkých vodopádů vzdálených necelou hodinku jízdy colectivo (mikrobus, takové sdílené taxi, které cestou nabírá lidi, až je úplně plný, a pak ještě aspoň dalších pět :-D). A tak jedeme. Místní pokladní (bez pokladny) u vstupní cesty k vodopádům nám tvrdí, že cena od včerejška vzrostla. Po protestech trvajících dobrých pět minut platíme běžnou cenu (smlouvat, smlouvat, smlouvat a zkusit neplatit ještě navýšenou turistickou cenu), necháváme za sebou děti žadonící o cokoliv, lesem procházíme kolem prasat rochnících se v řece a jsme v cíli. Pár turistů, které bych spočítala na prstech jedné ruky a místní hlídač v holínkách a slušivé růžové košili, který ve slunci vypadá, jako by měl svatozář. Řeka je až chladivá. Čím více se však blížím k vodopádu, tím je teplejší až je úplně horká. Horká přírodní sprcha! Po všech těch studených na ubytku? Malý (velký) zázrak. Chci tu zůstat aspoň pár dní. Ale pomalu se stmívá, a tak vyrážíme zpět do města na večeři, instatní kávu (kde, kde jenom je ta vyhlášená guatemalská) a zpátky do naší říční chýše (odkud se nám z otevřeného prostoru nic neztratilo, bravo) a se západem slunce nad řekou se houpat v hamace.

EL REMATE a Lago Petén Itzá – ponořte se do křišťálového jezera, které voní po uzených rybách

Na cestu na sever do oblasti El Petén jsem se chystám neobvykle dlouho. Hledáme nejspolehlivější autobusovou linku. Zdá se to jako hop nebo trop. Připadám si jako špiónka z knížky ,,Dívka, která spadla z nebe“. Tolik cest za sebou. A tolik je toho možno vylepšit a zdokonalit. Z Río Dulce asi 3,5 hodinky poměrně v napětí z očekávání, co se stane a nestane. Podle informací, které se k nám donesly, se jedná o jednu z nejvíce nebezpečných tras v Guatemale. Silnici, na které je okradení tím nejmenším zlem. K poslednímu prý došlo před pár týdny na začátku ledna. Negativní scénáře se snažím vypudit z hlavy. Bavím se cestou. Pozoruji místní prodavače jak spolucestujícím prodávají pití v plastových pytlících a ti je pak prázdné rovnou vyhazují bočními okénky autobusu. Po asi hodince cesty nám tak trošku hoří něco v autobusu, ale ani není třeba hasičák. Sedím vedle rodinky se dvěma dětmi a miminkem, které za celou dobu ani nezabrečí. Usínám. A najednou jsme tam. Santa Elena. Samou radostí dávám rodince obleček na miminko, který jsem v USA nemohla dát kámošce, neboť mi při stopover nedali zavazadlo. „Gracias“ a zmizí v prostorách nádraží. V bance mi s úsměvem sdělí, že dolary nemění. Ať žijí platební karty. A míříme necelou hodinku mikrobusem do cíle dnešného dne, El Remate, ospalé vesničky u peténského jezera. Ubytování máme vytipované na samém konci vesnice. Jedeme na blind. Je vedro a po rozpálené asfaltové silničce se mi už pomalu nechce ťapkat. Uklidňuje mě lesknoucí se hladina Lago Petén Itzá a představa, jak se do něj ponořím.  Dcera Doňi Tonity nás vítá s otevřenou náručí a pokojem pod střechou s výhledem na jezero. Cítím vůni letního tábora. Klid (ne před bouří). Soukromé dřevěné molo. Místo odpočinku pro bikini. Voda je průzračně čistá. Zrcadlová hladina, která voní jako uzený losos. Ani vlnka. Lehký opar. Jistě právě plavu v jednom z nejkrásnějších jezer na světě! A série dvou dechberoucích západů, které prostě nelze nefotit. Každou další sekundou je krásnější a krásnější. Syté barvy nebe mě nechávají v němém úžasu.

 

TIKAL –  prozkoumejte Mayské památky ukryté hluboko v džungli

Guatemala je plná doslova stovek mayských památek, z nichž některé jsou jenom zřídka navštěvované. I my volíme tu nejznámější, nejrozlehlejší a právem zapsanou na seznam UNESCO, Národní park Tikal.  Vyjíždíme v půl šesté ráno a u vstupní brány jsme mezi prvními. Zaplatíme nejdražší vstup celé výpravy (6x více než místní!!!, ať žijí dvojí ceny) a uháníme dalších 17 km k samotnému vstupu do parku. Ten se rozkládá na ploše skoro 600 km² a ukrývá tisíce ruin.

Dnes jsme v parku úplně první. Pomalu se rozednívá. Padá mlha a drobně poprchává. Krásný pocit, my, džungle, ruiny a nikde nikdo. Tajemno. Míříme rovnou na hlavní náměstí, Grand Plaza, a v tichosti pozorujeme život džungle, která se právě probouzí. Slyšíme opice a ptáky. Zanedlouho přes hlavní prostranství přeběhne celá rodina nosálů (coatimundi, myslím, že patří do rodiny mývalů, ale nejsem bohužel žádný zoolog) a mašíruje si to kamsi dál na ruiny. Také se kolem nás neustále procházejí až naparují dva kusy jakéhosi srandovního pestrobarevného ptáka se žluto-oranžovými bobulkami na modré hlavě, který se tak trochu chová, jako by mu celý Tikal patřil (později se ptám na radu strýčka Google a vypadá to na krocana pavího, ale bohužel nejsem ani ornitolog). Několik z nich se ke mně přiblíží, ale snídaně v podobě tyčinky muesli se nehodlám vzdát.  Sedám se na jeden ze schodů pyramid (prý má každý 18 palců) a rozjímám uprostřed jednoho z největších měst mayské civilizace. Mayský kalendář skončil rokem 2012, je to tedy zvláštní pocit být tady o pět let později. Zde žili lidé, kterým vděčím za čokoládu a objevení předchůdkyně žvýkačky? Třeba zrovna v těchto místech vymysleli míčové hry (vítěze pak obětovali bohům).

Bílá obloha postupně mizí a nám se přímo před zraky zrodí pyramidy a chrámy prokukující korunami stále zelených stromů. Na mnohé se nedá vstoupit, tak obdivuji jejich krásu z povzdálí. Některé z nich jsou jen z části odkryté a z části schované pod půdou staletí. Jiné jsou stále zcela ukryté. A pak těch pár, které se zcela těší obdivu návštěvníků dnešní doby. Procházíme se skoro sedm hodin bez zastavení a stejně zdaleka nevidíme všechno. Nejvíc na mě zapůsobí Náměstí sedmi chrámů (Plaza de los Siete Templos), tady se nechávám unášet duchem minulosti. Fansinuje mě, že přestože je to jedna z top turistických destinací, nešlapeme si s nikým na hlavu ani v době nejrušnější. Pro mnohé je Tikal zlatým hřebem Guatemaly. I mně se tady líbí, ale vím, že moji favorité na mě stále čekají.

FLORES/SANTA ELENA – když vás teplo donutí protancovat celou noc

Flores leží na ostrově jezera Lago Petén Itzá, stejně jako El Remate, ovšem po příjezdu mám pocit, jako bych se ocitla v úplně jiném světě. Jezero ani zdaleka není tak průzračné, hluk turistů na každém kroku. Halt vyhlášené party město. Kam se poděl poklid a neposkvrněná příroda? To asi řešit nemusím, neboť i my potřebujeme po všech těch dnech meditace a rozjímaní trochu vzruchu. Zbožňuji krásné barevné domečky jako z palety toho nejrozvernějšího malíře. Je tady obrovské teplo, a tak zalézám před žhavými paprsky, kam se dá. Na nábřeží si kupuji výborné ,tostadas“ (křupavé placky třeba s guacamole) a ze stínu pozoruji život na jezeře. V Santa Elena, která je spojena mostem, je skvělý trh. Takové smíšené zboží. Nejvíc mě však zajímá ovoce a zelenina. Trakaře plné avokád tak výborné chuti, že skoro ani sůl není potřeba. Sladká rajčata i manga. Pomeranče loupané dokulata na jakémsi kovovém strojku a posypané čímsi zeleným a slaným. Nejdřív se mi tou prazvláštní kombinací zkřiví obličej, ale postupně si zvykám, až mi to zachutná.

V našem pokoji se ani po setmění nedá vedrem vydržet, kolem 27°C ještě v 9 večer. Nepomáhají ani dva ventilátory. Spát se nedá. A tak nám nezbývá nic jiného, než vyrazit do ruchu velkoměsta. Vyzkoušíme vše, co město nabízí. Turistickou party v hostelu, taneček v barech u jezera i disco, kam chodí jenom místní. A my dvě. Tam se mi líbí. Muži jsou gentlemani, hned nám kupují pivečko, zvou k tanci a chrání nás před případnými dotěrnými kolegy. Já opravdu nejsem žádná modelka se 190 cm, ale jim se do očí koukat nemůžu, aniž bych sedělaJ. Protančíme celou noc. A když už si myslíme, že jdeme spát, narazíme na naší ulici na afterparty, která je nakonec zlatým hřebem celého večera. Zpívání za doprovodu kytar a taneček před supermarketem. Až do doby, kdy asi kolem půl druhé přijede policie a party rozežene. V naprostém klidu. Snad bez jediného slova. V jednu ráno totiž začíná noční klid. Ještě si v tajném okénku kupujeme teplou nudlovou polévku v plastovém kelímku a jdeme zkusit spát.

LANQUÍN (San Agustín Lanquín) aneb nečekaná oáza kdesi ve středu země

Turistickými transfery nejezdím ráda. Chci prozkoumávat zemi, poznávat místní obyvatele a kulturu a v mikrobusu pro turisty se cítím odrtžena od reality. Jenže jak už víme, region El Petén je znám jako nejvíce nebezpečná oblast, a tak nechci riskovat. Máme vyjíždět v 8 ráno, ale než posbíráme všechny turisty města floreského je o hodinu víc. Ach jo. Čeká nás devítihodinová cesta s jedním tříminutovým trajektem,  dvěma zastávkami a jedním řidičem (tady se opravdu řidiči po 4,5 hodinách nestřídajíJ). Cesta mi přijde úmorná. Uvnitř je šílené vedro, místo záclonek se přikrýváme ručníkem. Asi po třech hodinách jízdy začníná být krajina zajímavá a fotogenická. Poslední půlhodinku serpentýnami a prašnou cestou na závěr úplně zbožňuju. V Lanquín máme vytipované ubytování, ale hned pro příjezdu nám hoteloví ,,nahaněči“  oznamují, že je plno.  Nejsem nadšená, jsem utahaná, stmívá se a já už chci mít střechu nad hlavou a nohy na trnoži. A jak to tak bývá, nejtěžší a nejsložitější cesty vedou na nejkrásnější místa. Bydlíme v chýši, u tyrkysové řeky, v údolí obklopeném kopci. Setmí se. Na uvítanou nám na paloučku tančí světlušky. Ty jsem neviděla celé roky!Původní plán je zůstat na dvě noci, ale po čtyřech se musíme hodně přemlouvat, abychom vůbec odjely.

Ráno mlha nad řekou, která šumí a první paprsky ještě ospalého slunce. Hamaka, ve které mě pusou z polospánku probudí  místní Rafík. A káva, na jejíž chuť si stále zvykám. Pekárna, ve které se opět marně snažíme najít nesladký chléb. A prodavačka, která na prstech počítá naši útratu (negramotnost je 30%). Mám problémy se dorozumět tak jako tak, španělština je zde mnohdy zbytečná, nevládnu místním jazykem Q’eqchi’/ Kekchi . Stánek na hlavní ulici, kde je Carlos zároveň holičem i opravářem bot. Pouliční psi, kteří nejsou zákeřní ani agresivní a já si je chci vzít domů všechny.  Nejsou vyhublí ani zbídačení. Pomyšlení na to, že by jim ale mohl někdo ubližovat, mi trhá srdce. Místní muži i ženy v tradičním oblečení se na korbách aut přesouvají za prací. Bazén s výhledem na kopce a údolí. Romantika. Ovocný koktejl. Konečně dobrá káva (servírovaná s brčkem) v kavárně Chapul. Stáváme se štamgasty v comedoru (jídelna) „Shalom“, kde si objednávky nepíšou na lísteček a prostě si je pamatují. A každý večer slyšíme ,,tenemos un pequeño problema“ (máme malinký problém), kdy nám třeba banánky upraví na jiný způsob. Jídlo je zde jedno z nejlepších celé výpravy. Náhodně se ocitneme na oslavách narozenin místního podnikatele. Panák na uvítanou, a pak celá smršt bílého rumu barrilito, který se pije s limetkou namočenou v cukru.

SEMUC CHAMPEY – ponořte se do chladivých vod vápencových jezírek  aneb chuť ráje na Zemi

Semuc Champey pro mě byl před odletem do Guatemaly #1 místem, které jsem si za žádnou cenu nechtěla nechat ujít. Prostě jsem si ho zamilovala už na obrázku. Líbí se mi to jméno. V jazyce Q’eqchi znamená „kde se řeka ukrývá pod zemí“ a v něm vidím šampáňo. Na tradičním pondělním trhu v Lanquín nakoupíme ovoce na celý den (zbožnuji, jak váží na miskách spojených provázkem) a vyrážíme jedním z prvních pickupů. V kabině u řidiče. Cestou necestou. Skoro opuštěnou, prašnou.

K jezírkům vede několik cest a my si samozřejmě volíme tu nejdelší a nejnáročnější (není nad ranní rozcvičku), která nás zavede k vyhlídce El Mirador. Odtud máme vápencová jezírka naplněná tyrkysovou vodou z ptačí perspektivy jako na dlani. Ještě jsou částečně zahalena ranním stínem přilehlých kopců a mně připomínají rýžová pole. Přesně v těchto místech se řeka asi na 300 m schovává pod kaskády kamenů. Přestože je cesta dobře značena, v jednom momentě pokračuji rovně a odchýlím se z hlavní trasy do místní buše. Dýchám ticho a klid.  Nikde nikdo. Až na dvě místní ženy s melouny, které mi sdělí, že tudy gringos (=kdo není místní, cizinec. Původ snad ze slov „green, go“, kdy místní chtěli, aby Američané v zelených uniformách odešli) nechodí a já se musím vrátit na hlavní cestu. Překvapena tedy čelem vzad. Seběhnu z kopce a rázem jsem u vodopádu bouřlivé řeky Cahabón. Průzračná a chladivá. Plavu. Prodírám se rákosím. Kloužu se po kamenech jako na skluzavce. Balancuju na podlouhlém kameni, který připomíná kladinu. Přírodní aquapark (odpoledne takové místní koupaliště). A sluním se, neboť mi je skoro celý den zima. Zpátky na korbě pickupu (stejně jako vozí zvířata), kde kromě nás převážejí ještě tři stohy dřeva, a já místy letím jako Rose v Titaniku.

NEBAJ (Santa María Nebaj) a CHAJUL (San Gaspar Chajul) – horská městečka Ixilského trojúhelníku

Máme časovou rezervu, a tak si můžeme dovolit vybočit z typické trasy a vyrazit do hor, za místními obyvateli. Konečně mimo vyšlapanou trasu! Chceme přenocovat v Uspantanu, ale řidič nám tak nějak zapomene zastavit. A my jsme rády. Město nás za okny mikrobusu  neoslovilo. Pokračujeme ještě asi hodinu, naše konečná je na křižovatce kdesi v horách. Teoreticky tudy každou půlhodinu projíždí náš další spoj. Sedáme si na patník, rozhlížíme se po horách. Pomalu počítám, za jak dlouho se stmívá a zamýšlím se nad plánem B. Nestiheneme se ani pořádně ohřát ve žhavých paprscích guatemalského slunce a už se vezeme. Náš první guatemalský chicken bus (bývalé žluté školní autobusy z USA. Přemalované. Vytuněné. Jsou levné a používané místními, kteří přepravují vše možné i nemožné, včetně právě kuřat. Měly by pojmout tak 40 lidí. Jejich kapacita je ale neomezená. Vlastní je soukromníci, a tak jim jde samozřejmě o byznys ;-)).

Okamžitě se seznamuju s místňáky, neboť jim tak trochu padám na klín střídavě já a mé dva batohy. Zaklíněná mezi pána s knírem, krosnu a jakousi paní s drobnou kabelkou, která mi z půlky sedí na klíně, dorazím za necelou hodinku do Nebaj. A hned se zamiluju. Na autobusáku je to jeden chicken bus vedle druhého. Paleta barev. Fotím zleva, zprava. Zboku a z druhého. A nemůže mě vyrušit ani smečka asi 20 psů, která se právě seběhla na krmení dravé zvěře. Proběhneme tržnicí se smíšeným zbožím. Cokoli si představíte, to tady najdete. Rychle se ubytujeme. Opět dáme šanci kávě (ono to jednou dopadne :roll:). A usadíme se na schodech Inglesia de Nebaj a začneme se oddávat naší oblíbené aktivitě pozorování lidí. Mládež vášnivě hrající fotbal u zdí kostela. Vypadá to, že společným jmenovatelem místního kroje žen je dlouhá červená sukně po kotníky. Barevná blůza, šál a jakýsi turban, který chrání před žhavým sluncem. Líbí se mi šmrncovní prodavač zmrzliny v klobouku, džínách a štramáckém kloubouku, který zákazníky přivolává zvonečkem. Ujme se nás skupinka asi sedmi školaček, která nás provede kouty města a posléze nás zanechá na dvorku své školy. Tam hodina tělocviku vypadá tak trochu jako branné cvičení, akorát se u něj učí posílat pusinky.

O Chajul se náhodně dozvídáme u večeře, a tak je cíl našeho výletu jasný. U jakési pekárny na roku v Nebaj čekáme na autobus. Tím, že nemají jasně stanovené jízdní řády mě vždy překvapí, že přijede. Troubí na sto honů. Nahaneč nahání o sto čest. A už jedeme do asi 20 km vzdáleného Chajul. Je totiž tradiční páteční trh. A z takového obyčejného pátku se stává jeden z nejkrásnějších dnů celé cestovačky.

Náš do červena zbarvený autobus se po dlažebních kostkách dodrkocá k náměstí a vyhodí nás u zdí kostela. A já se rázem cítím jako Alenka v říši divů, tedy Lenka v Chajul. Všude, ale všude jsou ženy v tradičních krojích. Jsou tak nádherné. Miluju je všechny. Lesklé černé vlasy zamotané jako umělecké dílo a ozdobené kulatými bambulemi se střapci, dvě nad čelem a dvě vzadu. Dlouhé naušnice z nití zdobené korálky či starými mincemi. Jasně červené sukně do půl lýtek (cortes = mayské sukně), zpravidla převázané tlustým několikrát dokola ovázaným páskem (někdy opět zakončeným střapci, občas se za ním leskne smartphone). Různobarevné tkané halenky s vyšíváním s krátkým rukávem (huipiles). Šály přehozené přes ramena (rebozos). Děti uvázané v šátku na zádech (samozřejmě žádné kočárky). Tradičně oblečené jsou už i malé holčičky. Muži jsou oproti nim moderně oblečeni. Klobouk, tričko/košile/svetr, kalhoty (džíny), kovbojské boty/holínky a mačeta za opaskem. Přesto mají šmrnc a hodně se mi líbí. Procházím město křížem krážem, myslím, že i na místa, kam bílá noha nevstoupila a jsem nadšena. Chci fotit snad i každou dlažební kostku. Ale hlavně lidi. Ty ale nefotím ráda, neboť mám pocit, že jim tak beru kus soukromí. Ptám se na dovolení. Někdy jsem odmítnuta a respektuji to. Někdy jsem s fotokamerou nadšeně vítána. Někdy jsem cílem fotografie i já. Stejně jako jsou překrásní oni pro mě, musím tedy být zajímavá/exotická i já pro ně. Gringa zavítala do Chajul (dotedˇmi zní v uších slova ženy na trhu, která se otočí na své nemluvně a říká: „Usměj se na gringa“). Koně na ulicích i dvorcích. Chlapečci s rádoby školní aktovkou, ze které se vyklube kufřík na čištění bot (v pozdní odpoledne je zahlédnu i s klientemJ). Místní proudící na trh a z něj s nádobami a všemožným zbožím na hlavě. Fronta před bankou Banrural. Divoženky. Kolem pobíhající děti, které se tak moc nechtějí fotit, že pak nad obrázky tráví celé minuty. A ještě více jsou nadšeny z fotek, které samy vyfotí. Ach ta éra digitálních foťáků. Moje první ochutnávka cukrové třtiny, dar od místních žen sedících na dvorečku. A konečně výborná káva (ne všechny kvalitní kávové boby skončily ve vývozu).

PS: Cítím se tady jako v pohádce. Poprvé na cestách, tady v Guatemale, vidím původní obyvatele  v  jejich plné kráse a přirozenosti. Neoblékly se na moji počest. Tak krásní jsou každý den. Barvy, motivy, různorodost. Jak příjemná změna v době, kdy tenisky, džíny a trička s nápisy ovládla svět a z celé planety se stala nudná mόdní přehlídka. Z kulturního dědictví se zde nedělá turistická atrakce. Nevytváří se umělé vesnice, kam se místní naženou, aby bezduše pόzovali autobusům turistů. Nevybírá se vstupné. Oni jsou tady doma. A já mám to štěstí, že smím vstoupit a aspoň na chvíli okusit jejich život.

CHICHICASTENANGO, nejkrásnější hřbitov a trh všude, kam se podíváš

Poprvé chápu, že se někteří lidé chicken busu zdaleka vyhývají.  Ale několikrát jsem na této cestě chtěla vystoupit a raději odtáhnout ledabyle sbalenou krosnu pěšky. Tentokrát ani řidič nejede jako uprchlý trestanec. Opět jsme se ale nepoučily a sedíme  vzadu, odkud se tak dobře pozoruje ruch v útrobách autobusu. Hýbeme se zepředu dozadu. Zleva doprava. Nahoru dolů. A znovu. Na silnicích jsou zpomalovače každých pár metrů (pracovní název bumpy, z angl. bump). To už víme. A to každých pár metrů. Řidič před nimi zpravidla zpomalí tak, že na předních sedadlech není většinou nic cítit. Ale vzadu? Lítáme! No a tentokrát asi řidič na bump zapomněl. Neviděl? Uviděl pozdě? Mám pocit, že jsem hlavou rozrazila střechu a přitom si vyrazila dech i zuby zároveň. Vyjde ze mě asi děsivý zvuk, neboť mám upřený zrak guatemalteco(a)s na sobě. Asi si říkají: ,,Aaaa, další gringa“. Po zbytek jízdy už jenom tak polosedím, zpomalovače vyhlížím uličkou mezi sedadly a preventivně se nadzvedávám. Konečně jsme v cíli.  O tři hodinky dále a asi o dalších 175 metrů výše nad mořem (výše než Sněžka se pohybujeme poměrně běžně). Hned u barevného oblouku Gucumatz Arco, který je znám snad ze všech pohlednic a propagačních materiálů Chichicastenango. Ubytování skoro soukromé (hlavně že všude děsí s nutnostní rezervace dopředu). S naprosto luxusním výhledem na hřbitov. Tak to teď zní asi trochu morbidně, ale místní hřbitovy nejsou šedivé,  ponuré a  plné chladného mramoru. Jsou veselé. Život po smrti se oslavuje a náhrobky jsou pozůstalými natřeny oblíbenými barvami zemřelého jako způsob úcty a vzpomínek. Je tak pozoruhodný, že se stal  turistickou atrakcí. Proudí na něj davy asi jako na náš Vyšehrad.

Čiči (nevolám na kočku, ale Chichi se zkráceně říká Chichicastenango. Tady se vůbec všechno zkracuje) je oblíbeným cílem hlavně kvůli čtvrtečním a nedělním trhům. A když i jsme se (opět) připravily o víkendovou párty, stálo to za to. V sobotu se začíná všechno chystat, hlavně v prostorách hlavního náměstí,každý metr čtverečný je pomalu obsazen prodejcem místním i z okolních vesnic. Ceny jsou nižší než nedělní. Chystají se na kupce z řad domácích i turistických, kterých přijedou celé delegace (některé skupiny následují svého vůdce s parapletem v ruce, to musí být zážitek). A prodává se…zkrátka a dobře…všechno…ovoce, zelenina, látky, kabelky, mačety, dřevěné masky, řezbářské výrobky, keramika, ručně tkané a vyšívané oděvy… a spousta pouličního jídla (hlavně kukuřičné placky, že. Jsme přece v Guatemale. Ale ty místní jsou i z černé kukuřice. Novinka pro mě). Jsou tu stánky se suvenýry pro turisty. Ale v okrajovějších místech  prodávají místní místním. Centro Comercial je úplný ovocný a zeleninový ráj v prostorách basketbalového hřiště. Z ochozu v prvním patře se vám ani nebude chtít odejít. Obchodování pod vámi vypadá jako pestrobarevné divadelní představení. Nakonec se toulám uličkami, až narazím na část trhu se zvířaty. Jsem tu opět jediná bílá, takové exotické zvířátko. A tady oněmím. Krůty a krocani v koších převázaných sítí, ze kterých prokukují. Koťata (drobounká, velikosti přerostného křečka) a štěňata na provázku (ne obojku a vodítku, snad se neuškrtí). Trhovkyně drží slípky a slepice pod paží a potenciální kupci je znalecky osahávající a zjišťují, jestli jsou kvality odpovídající ceně. Musím pryč. Zalíbí se mi v hospůdce za červenou plentou podobnou sprchovému závěsu, kde si štamgasti vychutnávají místní pivo Gallo za zvuku španělských šlágrů linoucích se z džuboxu (jen ty klipy by měly být zakázané). V neděli už se můžeme vyhnout tlačenici a zajít na mši do kostela Sv. Tomáše. Zajímavá. Pastor nejprve zmíní některé lidi, kteří žijí v zahraničí (hlavně v USA). Zamýšlím se nad jeho otázkou, proč stále usilujeme o něco lepšího, než máme. Sedím vzadu, ale když všichni vstanou k modlitbě, vidím přes ně s přehledem až na oltář. Jsem tady halt vysoká bílá žena :-).

 

Lago de Atitlán a SAN PEDRO LA LAGUNA, ráj batůžkářů na jezeře v kráteru sopky

 Tentokrát z jednoho chicken busu vystupuji zadními dveřmi za pomoci muže ve slušivém žlutém tričku (chce se stát mým manželem), který můj batoh zaseklý mezi sedadly musí vytlačit silou, abych z busu vypadla (a to doslova) i já. Odnese to taška s jídlem, která nápor nevydrží a ovocné dobroty se rozkutálí po silnici. S úsměvem na tváři mi pomáhají spolucestující i místní, kteří se seběhli. Jen z ostružin je marmeláda :-P.  O tři hodiny později a asi 100 km jižněji jsem v dalším cíli, u jezera Atitlán. Není to žádná malá louže, má více jak 130 km². Mnohými, včetně německého přírodovědce Alexandra von Humboldta, je označováno za nejkrásnější jezero světa. To je za mě názor příliš silný. Je to jedno z nejkrásnějších jezer, ale já už svého guatemalského favorita mámJ. Je však nejhlubším jezerem střední Ameriky (až kolem 340 m), o tom nemůže být vedena žádná diskuze. Je bezodtoké, v kráteru, obklopené sopkami. Krajina je malebná. Deště minulých pěti let způsobily, že hladina stoupla o 5 metrů!!! a domečky v první linii jsou zatopené tak, že ztratily vchodové dveřeL. Nenechte se obalamutit, že vám na jeho prozkoumání stačí jenom pár dní. Je domovem víc jak tuctu různorodých vesnic, vesniček a měst s odlišnou atmosférou. Musíte se rozhodnout, zda chcete trávit čas s původními obyvateli, v hippie komunitě či ráji pro turisty a expaty (v místě bydlící cizinci). My jsme nakonec zvolily jenom jeden cíl, kombinaci země gringů u přístavu a Mayské komunity v kopci nad městem, San Pedro La Laguna, poměrně vyhlášené party město. Jenže ony ty slavné párty končí už v 11 večer! A jak říkají místní znalci (početná skupina z Izraele jako po celé Guatemale), San Pedra je třeba si užívat přes den. A tak se poučím, a další den prozkoumávám od samého rána. Užívám si života u jezera. Denní život rybářů se sítěmi na lodích, o kterých jsem do té doby pochybovala, že vůbec vyplují. Pradlenky u jezera, které perou jako za časů našich babiček. A když se z jezera stane i umývárna, odvracím zrak, a počítám písečná zrna na pláži. Přestože Guatemala není žádným gurmánským rájem, tady si pochutnávám. Mám pocit, že jím a piju celé dny. Něco jako ve filmu ,,Eat, Pray, Love“, ta část o jídle. Ty další mám částečně za sebou i před sebouJ. A protože párty v párty destinaci nejsou ničím nezapomenutelným, padne během jedné noci náhlé rozhodnutí, které ještě rychle v rumovém opojení realizujeme. Balíme uprostřed noci. Jedeme k oceánu!

 

PACIFIK – černý písek, silné spodní proudy a můj guatemalský ráj

Loď, tuk tuk, tři autobusy, tuk tuk, loď.  6,5 hodiny na cestě, cca 160 km na jih. Jedno z nejblážnivějších rozhodnutí celé výpravy. Takovou dálku jen na dvě noci. Jenže já oceán prostě miluju. Přes 300 km dlouhé pacifické pobřeží, pláže s černým pískem, silný spodní proud, takže pro turisty nepříliš lákavé. Surfařský ráj s těmi prý nejlepšími vlnami v Guatemale a hlavně, hlavně ráj pro mě. A podruhé v Guatemale cítím, že nejsložitější/nejkomplikovanější/nejdelší cesty vedou na ta nejkrásnější místa. Místa, odkud se vám nechce odjet. Místa,  kde necháte kus svého srdce. Pacifik.

Poměrně unavená cestou, ale šťastná, že jsem právě tady a teď, jen rychle odhodím batoh ve velice prostém rustikálním ubytování s výhledem na oceán a hned běžím na pláž. Wow. Místa jako tahle mě nepřestanou fascinovat. Padnu na zadek do tmavého písku a odříkávám mantru vděčnosti. Z oceánu už mě pak nikdo nedostane čtyři dny od samého rána, kdy slunce vychází na jedné straně pláže až po západ, který je každý večer jiný (můj oblíbený je oranžovým sluncem zařícím na tyrkysové vodě). Na plavání to moc není. Vlny jsou silné, vysoké a jdou rychle za sebou. Já si snad na ty bikiny budu muset pořídit kšandy, aby mi neuplavaly :lol:. Z pláže odbíhám jenom na čerstvě chycenou a ogrilovanou rybu k snědku, do smíšeného zboží pro rum Botran (není nad to míchat 12tiletý s coca colou, žeJ) či pozorovat poklidný život vesnice, kdy na prašné hlavní třídě prohání psi celou prasečí rodinku. Jedno pozdní odpoledne se brouzdám vodou, pozoruju hladinu a mám pocit, že zahlédnu přistávající popel. Promluvila snad některá z nedalekých sopek nebo jsem se neubránila žhavým paprskům guatemalského slunce?  Opět se náhodně ocitneme na jedné narozeninové párty, kde za nekonečného toku kvalitního rumu probíráme nesmrtelnost brouka s lidmi, jejichž jména ani neznáme. A já už vím, že kus mého srdce zůstane tady u Pacifiku. Noci v houpací síti za bouřlivých zvuků oceánu. A naprosto dokonalý večer na pláži u táboráku, s kytarkou, zeleným planktonem nesoucím se na bílých vlnách oceánu, měsícem a hvězdami, které jsou tak blízko, jako by se na ně dalo sáhnout.  A když si myslím, že takhle noc nemůže být dokonalejší, začnou padat hvězdy. A já si přeju…

ANTIGUA, pastelová koloniální kráska obklopená sopkami

Myslíme, že nás do poslední zastávky naší výpravy čeká poměrně náročná cesta místními spoji, od kterých nás opět všichni zrazují. Nedáme se a stále ji máme v plánu. Ale jak si nás všechno na této cestě nachází samo, vše probíhá neuvěřitelně hladce, najde si nás i spoj do bývalého hlavního města země. Naši noví kamarádi z řad expatů usazených u oceánu mají zrovna tuto neděli ve městě zařizování ,a tak nás vezmou s sebou. Na matraci v zadní části jejich dodávky sice lítáme ze strany na stranu, ale v cíli jsme za necelé dvě hodinky. Ušetřily jsme tak několik hodin tak vzácného času! Asfaltová cesta se klikatí mezi zelení. A vulkány Acatenango, Fuego (Oheň) i Agua (Voda) ve zvětšují s každým kilometrem. Dýmají nebo se kolem jejich vrcholu jenom prohání mraky na jinak blankytně modré obloze? Ubytujeme se v nejdražším hostelu celé výpravy, ale za to s výhledem na sopku Aqua přímo z postele a snídaní v ceněJ.

Z nedotčené přírody a liduprázdné pláže je návrat do města s turisty na každém kroku poměrně náročný, ale Antigua, do které se přesouváme o skoro 1700 metrů nad mořem výše, mi tento přesun usnadňuje. Je to koloniální kráska, bývalé hlavní město (právem na seznamu UNESCO), do kterého se okamžitě zamiluju. Stavby i ruiny s barokními i renesančními prvky. Koňská spřežení i chicken busy. Věhlasný žlutobílý oblouk Santa Catalina se sopkou Agua na jedné straně a klášterem a kostelem La Merced na druhé. Rozkošné. Velmi fotogenické (opět si přivstanu a jsem v plné polní se svítáním). Náměstí a trhy. Foceni 15. narozenin krásné guatemalteca v modrých šatech pro princezny. Nízké, barevné domečky jako pro panenky, ukrývající obchůdky, restaurace, kavárny i cestovní kanceláře. Některé dokonalé, jiné oprýskané a připomínající tok času staletí. Vnitrobloky, které lákají ke snění. Nekoukejte do země.  Okna s tepanými mřížemi. Vyřezávané balkónky. Nezajímavé nejsou ani střešní převisy. Zdobené i rohy ulic. Opečovávané i zapomenuté dveře. Většinou dřevěné. Hnědé i různobarevné. Jsem v pokušení zaklepat. Kam asi vedou? Kdo za nimi bydlí? Jaké příběhy by mohly vyprávět?

Úzké uličky dlážděné kočičími hlavami. Důmyslné šachovnicové pole logicky uspořádaných ulic západních a východních (calle poniente, calle oriente) a tříd severních a jižních (avenida norte, avenida sur). Tu přehlednost miluju. Dá se tady vůbec ztratit? Zkoušíme to v brzkých ranních hodinách, ale neúspěšněJ. Ať už byli konkvistadoři svým chováním jakkoli příšerní (a to že byli!), musí se jim nechat, že jejich urbanisté byli talentovanými umělci.

PACAYA aneb neobvyklá nedělní procházka do uctivé vzdálenosti chřtánu aktivní sopky

Omrzí-li vás město či pouze zatoužíte po krásách guatemalské přírody, je Antigua skvělým výchozím bodem. Hostely a cestovní kanceláře se předhánějí v nabídce toho pravého drobrodružství pro vás. Je neděle. Opět jsme propásly taneček, tentokrát i ranní mši.  Jsme v zemi téměř tří desítek vulkánů, a tak výstup na některou z nich je tak trochu „povinností“. Původní plán na dvoudenní výpravu na Acatenango jsme přehodnotily (podle zvěstí mezi cestovateli tam nedávno umrzli nějací lidé a hlavně jsme si prodloužily pobyt u Pacifiku,žeJ). Odpoledne vyrážíme na půldenní výlet na jednu ze tří aktivních sopek země, Pacaya (v guatemalském měřítku průměrně vysokého velikána – 2 552 metrů). Bez průvodce to nejde (i když se po cestě nedá ztratit. Náš je Valdemar). Ale bez zapůjčení vycházkové hole či v sedle koníka to lze velice snadno. Po většinu je to příjemná procházka po prašné cestě střídané s lávovými kameny (po kterých se občas svezu o pár metrů zpět), do trochu strmějšího kopce s pěknými výhledy na další sopky i Tichý oceán někde v dáli (dnes není viditelnost optimální). Divocí koně.

Možnost nebezpečí úplně eliminuju. Kochám se krajinou. Přesto mi to rozum místy nebere. Opravdu se blížíme k úpatí aktivní sopky? Určitě nevybuchne právě dnes? Sleduje někdo její aktivitu? Je to jen necelých sedm let, co chrlila popel, kameny, lávu a zabíjela. Myslím, že standardy, nařízení a regulace Evropské unie by sopku obehnaly ostnatým plotem nabitým eletrickým proudem (ploty a zdi zde přece máme rádiJ) a vyšperkovaly varovnými cedulemi, ale tady, v Guatemale, to prostě možné je. Možná je to šílené, možná nebezpečné, ale mně se to líbí (ta svoboda vlastního rozhodnutí). Z uctivé vzdálenosti úpatí. Sopka dýmá. A na několik málo sekund zahlédnu na jejím vršku lávu. Opravdovou lávu! na vlastní oči. A jsem ráda, že se k samotnému kráteru už výpravy nedělají. Jsem dobrodruh, ale ne sebevrah. Pacaya opravdu nespí. Spokojím se se s rozlehlým lávovým polem, unikátním zážitkem, kde si jako bonus můžeme na přírodních sopečných kamnech oroštovat marshmallow (takové pěnové žužu). Umění matky přírody, která diriguje tuhle show.

GUATEMALA CITY, neplánovaný luxus v hlavním městě

Sbaleno. Rozloučeno. A za necelé dvě hodiny z Antigua na letišti v Guatemala City, hlavním městě (věřte, nevěřte, shuttle service od dveří ke dveřím funguje v Guatemala znamenitě). Města miluju, ale tohle je známé vysokou kriminalitou, a tak se jeho prozkoumávání záměrně vyhýhám. Jsem zde s velkým předstihem, v klidu se odbavím, projdu všemi kontrolami a poslední “kecálky” utratím za snídani v kavárně (nemohla jsem odolat, cedule lákaly, ať si chuť Guatemaly odvezu s sebou). Jsem u své brány nachystaná na odpolední let. Přemýšlím nad uplynulým měsícem a říkám si (ostatně jako na každé cestě), že bych tady mohla být déle. Pozoruju letištní ruch, ale vypadá to, že se toho vevnitř děje víc než venku. A jak se říká, dávej si pozor na to, co si přeješ. Na ranvej hned po vzletu padá helikoptéra (s fatálními následky), letiště uzavřeno, náš let je zrušen. Letiště se na noc zavírá, takže spát se zde nedá. A jelikož není chyba na straně aerolinky, nemusejí se o nás postarat. Jenže Delta Airlines je skvělá! Ještě daleko před setměním už jsem v osmém patře Grand Tikal Futura Hotel, v soukromém apartmá s výhledem na město. Jedno z nejlepších ubytování mé cestovatelké kariéry vůbec. A teď po měsíci v hamace, teniskách pokrytých prachem a pískem tisíce kilometrů a oblečku, který si opravdu zaslouží pračku, jsem pod jednou střechou s byznysmeny v oblecích ušitých na míru. Sprcha s velkým proudem vody? A teplá? Lampičky s pořádným světlem? Obrovská postel (dokonce dvě)? Zrcadla v každé místnosti? A to ani nezmiňuju televizi. Předčasný a nečekaný návrat do civilizace. A to jídlo? Hoduji celé hodiny, těch dobrot. Jsem ráda, že rýže, fazole ani kukuřičné placky, o kterých se mi už i zdá, nejsou na každém kroku. Delto, děkuji! Vracím se na starý kontinent nasycená a vymydlená jako ze škatulky.