Nech se nést, nech se nést na vlnách Atlantiku…a my se nechaly…až na konec světa. K mysu Sv. Vincenta, tedy nejjihozápadnějšímu místu kontinentální Evropy. Po modři přecházející v tyrkysou, vždy však nekonečnou…na jejímž konci se kdesi v dáli, tisíce kilometrů daleko objeví Amerika…ale pěkně popořádku…

V Evropě jsme se slunily na různých plážích, ochutnaly různé kuchyně a poznávaly kultury. Portugalská oblast Algarve byla po dlouhá léta naší vysněnou destinací.  A letos jsme konečně mohly okusit svádivé vůně a chuti země spojené se zámořskými objevy, jenž změnily chod dějin. Kvůli silnému protiproudění jsou lehké turbulence a let Praha – Faro trvá 3:41 minut. A rozhodně se vyplatí.

Úplně první mě upoutaly komíny. Mraky komínů. Tedy tisíce komínů pyšně stojících a lesknoucích se v občas plujících mracích. Různých tvarů a barev. Avšak nejčastěji  připomínají tvar mešity. Z doby, kdy Maurové přijímali křešťanství a ony zůstaly připomínkou jejich víry. Linou se z nich vůně a pohostinství tak lákají své hosty. A mají na co. I třeba džus v čerstých pomerančů, který není endemickou záležitostí, je prostě neodolatelný. Pomeranče jdou tady neuvěřitelně sladké a chutné. Jako nikde, kde jsem dosud byla.

Neopominutelný je i fakt, že země portugalská je zemí kávy pité na mnoho způsobů, kruháků s pěkným a zajímavě vyplněným středem – sochy, zeměkoule, šneci, fungující náramkové hodinky..a také země korku. Nevěřila bych, že se dá kromě špuntu (vytesaný z jedné části korku či granulovaný a slepený biolepidlem) do lahví použít na výrobu prakticky všeho…pohlednice, boty, kabelky, šperky, pásky…na dotek velmi jemné. A snadno udržovatelné. Jen vlhkým dětským kapesníčkemJ. Dokonce i NASA ho používá kvůli lehkosti a skvělým izolačním vlastnostem pro kosmonauty. Korkovník = korkový dub může kůru nabídnout poprvé až po 25 letech, kvalitní až za 50 let. Dvě generace na něj tedy čekají. Překvapena. Uchvácena. Obohacena.

Barvy. Oleandry. Ibišky.Zelené trávníky a nekonečná golfová hřiště. Rudé sluníčko vycházející nad ledově vyhlížejícím, avšak příjemně osvěžujícím oceánem (však má oproti 17 stupňům v červnu sladkých 23 v září). Žlutavý písek. A hnědavě-béžové útesy přecházející až do červena. Prakticky všude s nápisem ,,Perigo“, nebezpečné, ale nádherně lákavé. Bilé stavby měst a městeček. Překrásně zbarvené mušle tvarů, které jsou asi jenom v oceánu…

Albufeira. Historická část vzdálena necelých 20 minut chůze. Bělavá bělost domečků s barevnými doplňky. Teplý interiér kostelů, kam se normálně chodím chladit za horkých dní. Uzounké uličky. Průhledy z restaurací na oceán a pláže s horkým pískem. Unikátní zvonice kostela bez zdi a pouze z kovových obrub vystavena žhavým paprským slunce. Zdobné kachličky a pohádkové balkonky všude, kam oko dohlédne. Zbytky hradu zakomponované do současné architektury. Fasáda domu z místních mušlí zářících na pozadí flory. Pískové skulptury místních umělců. Jezdící schody až na náměstí. Působivé, klidné, je středověké město Silves s barevnými stavbami, křivolakými uličkami, dlažebními kostkami oklouzanými lidskou nohou i pneumatikami aut, barevné katedrála Sé, hrad z červeného kamene, náměstí s fontánou a roztomilou tradiční rodinnou kavárnou. Se smíšenými pocity stanete na náměstí v Lagos, u prvního domu používahého v rámci evropského trhu s otroky. Otrokářský systém jsme teoreticky zvládli již na základní škole, ale dotýkat se míst, kde skuteční lidé z masa a kostí byli před lety vláčeni v okovech vstříc nechvalnému osudu je víc než působivé. Ano, i tuto kapitolu otevřely cesty zámořských objevů. Dnes dávnou éru připomíná hnědá replika jedné z lodí mořeplavce Vasco de Gama. Už však ani není rybářským městečkem jako před 30 lety, její vody brázdí luxusní jachty a davy turistů na lovu za fotografiemi pohádkových útesů.

Líbí se mi jazyky. Portugalština mě s neustálým ,,Š“ mě nejdříve tahala za uši. Jako špatná španělština. Šišlání. Jako vada řeči. Pak se mi zalíbila. Nakonec jsem si ji zamilovala, je roztomilá 😆

Nutno říci, že jsi oklouzlující zemí v každém směru. Tak tedy: Adeus Portugal. Eu te amo.