Turecko

Ano, již asi 20 let různě cestuji po světě. Ano, v Asii jsem tentokrát byla poprvé (nepočítám-li dvakrát mezipřistání v Jižní Koreji při cestě na Nový Zéland a zpět). Normálně preferuji dlouhodobé, alespoň několikaměsíční pobyty, abych zemi, kulturu, tradice, lidi poznala důkladněji a dokázala atmosféru a chuť zemí lépe nasát, pochopit a prožít. Ovšem Turecko mi učarovalo hned. Byla to jasná láska na první pohled.

Je zemí, o jejíž návštěvu jsem roky neprojevovala zájem. Asi jsem si nebyla jistá tím, kam ji zařadit. Leží z 97% v Asii, přesto se s ní od 50. let minulého století vedou přístupová jednání pro vstup do Evropské unie. Turecko má nyní kolem 70 milionů obyvatel a cca 30% z nich je mladších 15 let. S krizí eura však zájem samotného Turecka o EU klesá a tak budeme těchto věčných debat v budoucnu pravděpodobně ušetřeni.

Jak se říká, vše se děje ve správný čas a letos dostalo Turecko šanci a stalo se cílem naší letošní dovolené. A mám-li hned na začátku dojmy shrnout jedním slovem, řekla bych dechberoucí. Cestovat se má všemi smysly a Turecko je nepochybně zemí, která vám je všechny zaměstná. Chutě, zvuky, vizuální krásy vás nepochybně ponoří do takové pohody a úžasu, že se budete cítit přímo sultánsky.

Poprvé jsme si dopřály all inclusive dovolenou ovšem bez klasického honění se na pláž, nastavování budíku po pěti minutách (kdy je potřeba se obrátit se z břicha na záda, aby se člověk důkladně a rovnoměrně opekl) a běhání na vždypřítomné jídlo od 7:30am do 11:30pm. Namísto toho jsme to pojaly jako poznávačně-relaxační wellness pobyt na Turecké riviéře v městečku Oba, které je předměstím Antalye, skvostu se základy již ze starověku.

Za jednu z absolutně zlatých hřebů pobytu v Turecku bych označila návštěvu tureckých lázní, jejíž neoddělitelnou součástí je tzv. hamam. Objednaly jsme si 90ti minutový program zahrnující pěnovou koupel, olejovou masáž a masku na obličej z jakési místní zeminy (počáteční saunu jsme vynechaly, přece jenom se venku i na přelomu září teploty pohybovaly kolem 35°C). Zážitek to byl nepopstatelný, za 20 Euro jsme si opravdu užívaly  😆 .

V hamamu vás v místnosti z mramoru s krásnou mozaikou položí na prostorný stůl a začne asi 30 minutový proces pěnové koupele a peelingu. Považuji se za velmi čistotného člověka nebránícímu se důkladné a pravidelné hygieně, ovšem během koupele jsem skoro měla pocit, že mi objevili dodatečné části těla. Odrbání staré kůže, střídání horké a studené vody, pěnová koupel zepředu, zezadu, seshora, zezdola. Nooo, vylezla jsem jako znovuzrozená. Zabalená do ručníku jsem rozjímala u studeného jablečného čaje podávaného ve sklenici v klasickém tulipánovém tvaru (další možností byl typický turecký černý čaj, kterého jsem za roky v Anglii lehce přepitá).

Masáž voňavými oleji za relaxačních zvuků podmanivé turecké hudby a objevování svalů, o kterých jsem snad ani nevěděla byla dalším silným zážitkem. Můj turecký masér sice nemluvil plynnou angličtinou, ovšem při slovech ,,Pain. Here,, jsme oba našli společnou řeč. Má ramena a lýtka trpěla značně. Prý pod tlakem dlouhodobého stresu. Že by moje tělo opravdu dokázalo mluvit a bylo poznamenáno workoholickým životem dynamického Londýna?

Pleťová maska byla zlatým hřebem celého očišťovacího procesu.

Opakovaná návštěva mešit byla dalším hlubokým zážitkem. Ano, v muslimské zemi jsem byla poprvé. Počet minaretů je prý dle důležitosti mešity. Navštívily jsme ty s jedním a dvěma minarety. Přestože jsem ateistka, chodím ráda i do křesťanských kostelů. Čím jednodušší, tím lépe. Nemám vůbec ráda barokní vzpupnost. Jednoduchost a krása navštívených mešit mě velmi zaujala. Klid. Do modra laděné mozaikové kachlíky. Měkký příjemný koberec. Mitra směřující k Mecce. „Růženec“ s většinou 99 korálky znázorňujícími 99 jmen Alláha. Zdobený křišťálový lustr české výroby. Kazatelna s přehozem zelené barvy života. Arabské nápisy. Větráky. Nahraný zpěv muezína svolávajícího 5krát denně k motlitbě. Umývárka před vchodem k pročištění ústní a nosní dutiny a očistě obličeje. Vstup je povolen i jinověrcům či bezvěrcům. Zahalení je však nutné. U mužů kolena a střed těla. U žen i vlasy.

A trhy. Takzvaný bazaar. Myšlenka na handlování s Turky, kteří jsou rozenými obchodníky mi stále okamžitě vyloudí úsměv na tváři. Prodává se všechno možné i nemožné. Rádoby značkové oblečení i parfémy, koberce, jídlo, koření…všechno všecičko. Myslím, že neumím smlouvat. Ale v baazaru to jde samo. Zboží nemá žádné visačky s cenou. Prodejce se zeptá, zda cenu chcete znát v tureckých lirách či eurech. Popoběhne zpravidla ke kalkulačče (kdy myslím, že stanovuje cenu dle toho, jak se mu líbíte), nacvaká cenu a smlouvání začíná. Pokud se vám cena nelíbí, vyťukáte svoji. Naším největším úspěchem bylo asi usmlouvání ceny parfému. Z 28 Euro za jeden parfém na 10 euro za dva. Měly jsme obrovskou radost. Otázka je, jaká je cena skutečná 😉

Mezi rozkošnými zděnými obchůdky v našem středisku Oba i asi 2,5km vzdálené Alanyii (ve kterých se nesmlouvá) jsme narazily na velbloudy a opice. Malá šedivá opička vypadala jako by utekla z cirkusu nebo na nečem frčela, zdála se nám býti pořád ,,high,, 😉 . A velbloudům jsme jejich osud turistické atrakce, 2,5 Euro za fotku, opravdu nezáviděly. Myslím, že by jim bylo lépe v karavaně na poušti. Na ulicích jsou také všudypřítomné kočky a koťátka.

Hlavním cílem této dovolené byla návštěva UNESCO chráněné památky Pamukkale (pamuk=bavlna, kale=zámek) vzdálené asi 400 km od našeho pobřezí. Jednodenní výlet za 60 Euro na osobu byl jedním z mých dalších splněných snů.

Jedná se o travertinové (druh vápence) kaskádovité útvary, kterými protýká asi 35°C teplá voda, a jsou položeny asi 1600 metrů nad hladinou moře. Již roky jsem je znala z různých prospektů a obrázků a opravdu toužila po tom ke kolem nich procházet a vykoupat. A podařilo se. 25.9.2012 byl ten slavný den.

Malinkým zklamáním byly davy, zejména rusky hovořících turistů, mezi kterými musel člověk kličkovat a pomalu se uctivě vyhýbat, holt daň masové turismu. Ale přesto to všem doporučuji. Zářivá bělost vápence, teplá tyrkysová voda s léčivým šedivým bahýnkem, voda proudící kanálkem. Čím níže člověk šel, tím studenější voda, ale tíme méně turistů. Dojděte tedy aspoň do půlky.

Aby cesta lépe utekla, navštívily jsme i rodinnou fabriku na výrobu koberců. To byl nečekaný zážitek. Koberce jsou originály a ,,malá prostírka,, je za cca 100 Euro. Ovšem ty vzory. A jemnost. A měkkost. To je pohádka. Tato firma se sídlem v horách Taurus má asi 1000 žen, které koberce ručně po celé zemi vyrábějí. Je to piplavá práce za používání dvojitého gordického uzle, přičemž práce na jednom koberci může trvat i několik let. Představte si! V dnešním uspěchané době, kdy je každá minuta tak drahá a času se nám stále nedostává (vše se točí kolem placení účtů, splácení hypoték a téměř převažujícího virtuálního světa), se dostanete na místo, kde máte pocit, že se čas zastavil. A to ne včera. Ale před několika stoletími.

Vyrábějí také hedvábí. Kokon bource morušového (vypadá jako tampon 😛 ) má na sobě 2km hedvábného vlákna! A uvařený bourec chutná jako ořech. Ano ano. Tak odvážné jsme byly. Ochutnaly jsme bource!

 Celkově je turecká kuchyně lahodná. Spolu s francouzskou a čínskou se řadí nejlepší kuchyně na světě. A já ,,barbar,, jsem ji měla prakticky omezenou na kebab. To množstní výběru a chutí je prostě jedinečné. Nejlepší je, že v Turecku opravdu nekupujete zajíce v pytli a máte možnost ochutnávat. A nápoje: raki podávaná s minerálkou (která tento tvrdý alkohol chutnající jako pendrek zbarví do bíla a nazývá se pak lví mléko). Pivo Efes (Pilsen), na jehož chuti mají zásluhu čeští sládci, kteří se zde o svá tajemství s Turky poradili. Turecká káva. Káva se do Turecka dostala z Etiopie. Díky sultánu Suleymanovi, který táhl na Vídeň se pak dostala do Evropy. Turecký čaj. Velice silný. Doporučuje se do skleničky nalít třetinu a zbytek zalít vodou. Z nesčetného počtu koření jsem si oblíbila heřmánek, zkuste ho na brambory. Oříšky. Olej z granátových jablíček (zamíchejte kapku do olivového oleje na saláty). Vynikající dezerty. Zpravidla velice velice sladké.

Alanya je krásné historické městečno, opravdu noblesní, obklopené Keykubatovou a Kleopatřinou pláží – tu dostala egyptská královna Kleopatra od římského císaře Antonia. Jaký to dar. Ať žije starověká štědrost. Procházka zejména v noci  je velice příjemná. Září osmistěnná Červená věž, hradby, socha Atatürka (tak je nazýván národní hrdina Mustafa Kemal, Otec Turek (velice často označovaný špatně přeloženým jménem jako Otec Turků)), nasvícené lodě a lodičky – často pirátské (blízká souvislosti s pirátskou historií) a barevné fontánky.

Další postřehy: Na veřejnosti nemluv o Atatürkovi ani o sporné otázce Kurdů. Obřízka je normální, provádí se u chlapců do 12 let na místních klinikách zejména z hygienických důvodů. Vepřové maso se nejí (při zabíjení se prasečí krev ve vždypřítomném horku rychle kazí, však ani v Čechách se zabíječky nedělají v létě). Děti jsou národní poklad. Nikdo by na ně nikdy a nikde nevztáhl ruku. Na vzdělání se klade veliký důraz. Od základního vzdělání se sbírají určité body, na jejichž základě se pak mohou hlásit na patřičné prestižní obory. Neexistuje, že by se někdo probral ve třeťáku na střední škole a rozhodl se být lékařem. Je to důsledek dlouholetého snažení a studia. Za malou se považuje svatba do 300 lidí. Při žádání o ruku nevěsty rodičů připraví budoucí Mrs. potenciálnímu ženichovi šálek čaje. Čím více se chce stát jeho ženou, tím je čaj sladší. Posilovací stroje na promenádách u pláže. Hojně využívané zejména po večerech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *