Kanada aneb expedice do druhé největší země světa

Bezdomovci

Jedním z prvních dojmů, které jsem získala hned po příletu do Kanady, bylo neuvěřitelné množství bezdomovců, které jsem potkávala na ulicích. Hned po příletu do Montréalu jsme vyrazili na romantickou procházku k přístavu. Bydleli jsme u stanice metra Berri-UQAM (klíčová přestupní stanice ve středu města) a mysleli jsme, že mraky sedících lidí v parku jsou účastníci nějakého festivalu. Pro bližším prozkoumání jsme zjistili náš hluboký omyl. Všechno byli obyvatelé ulic. A Montréal nebyl rozhodně jediným městem. V Torontu měli z kartonů papíru vybudované celé „obýváky“. Bylo chladno – září, říjen – a zima se teprve blížila.

Bezdomovce potkáváme poměrně běžně i v Praze. Ale v Kanadě jsem měla pocit, že jsou k nim lidé tolerantnější, že jim dávají více drobných (které asi stejně utratí za alkohol). Ono jistě není snadné být bez domova kdekoli na světě. Ale chladné kanadské zimy mi dohromady s bezdomovci prostě nejdou. Slyšela jsem, že se mají možnost jíst a snad i přenocovat v kostelech a na jiných místech. Ale oni prý nechtějí. Nevím, jeslti se snaží někomu ukázat, kam je až tíživá finanční situace dostala, zda se snaží apelovat na vědomí viníků.

Osobně jsem názoru, že když už bezdomovcům nechceme a nebudeme pomáhat, jsou přece podle mnohých póvl společnosti, neměli bychom je odsuzovat, smát se jim nebo jimi opovrhovat. Spoustu událostí v našem životě a jeho vývoj můžeme všichni do velké/značné míry ovlivnit. Nikdo z nás ale netuší, k jakým zvratům v pracovním či osobním životě může dojít a jen těžko ovlivníme vývoj na finančních trzích. Nemůžeme vědět, co život přichystal právě nám…

Jezděte, cestujte…benzín je za hubičku

Kanada je veliká země a vzdálenosti, které zpravidla musíte urazit, než se dostanete do cíle své cesty, jsou většinou velké. Bez auta se tam prakticky neobejdete. Výhodou je, že je benzín opravdu levný. Ve srovnání v Evropou tankujete a jezdíte za hubičku. Za litr benzínu zaplatíte cca 90 centů (podzim, zima 2009, kurz se pohybuje asi 1 CAD = 17 Kč).

Spropitné

V Čechách rozhodně není spropitné povinné a sama ho dávám pouze v případě, že jsem spokojená se servisem (v restauracích, u kadeřníka). Moje peněženka se zde většinou usmívá, protože služby nejsou na takové úrovni, na jaké bych si je představovala či očekávala. V této oblasti se máme co učit. Servírky jsou ve většine případů protivné a neochotné. Často máte pocit, že je otravujete už tím, že vůbec přijdete. Asi mají pocit, že nejsou dostatečně zaplacené a že ad hoc žádné „dýško“ očekávat nemohou, tak se prostě nesnaží.

V Kanadě vás vítají s úsměvem na tváři. Pracují snad za minimální hodinovou sazbu a jejich příjem je závislý na spropitném. Proto se více snaží. A také proto, že zde je „tip“ povinný a očekává se ve výši 10 – 15% z ceny vaší konzumace. Slyšela jsem, že pokud při prvním drinku v baru spropitné nezaplatíte, nezavadí o vás nikdo ani pohledem po zbytek večera. Nám se zase stalo, že si o spropitné servírka prostě řekla. „Tady jsme v Kanadě a dáváme spropitné“…

Milovníci sýrů, třeste se

Nejsem úplný milovník masa a vždy v obchodech raději zabrousím do oddělení se sýry. Ještě nyní lapám po dechu, když si vzpomenu na ceny sýrů v Kanadě. Malé, nepatrné kousky („dvakrát do pusy“) se pohybují kolem 10 dolarů (to je například hodinová mzda pro „dishwashers“ v kuchyni), a tak si raději na pár měsíců necháte zajít chuť a živíte se třeba levnými banány (69 centů za kilo). Milé je, že u pokladny většinou pracuje jedna přidělená osoba, která vám s úsměvem na tváři dává zboží do igelitových tašek (cena jedné je 5 centů, aniž by vás na to někdo upozornil). V oddělení s nápoji byste jen těžko hledali naše klasické 1, 5 litrové flašky s vodou. Největší jsou litrové a pak až 5ti litrové „kádě“. Také jsem se doslechla, že pokud vám například krájí salám (sami si řeknete šířku 1, 2…nevím, kolik je to centimetrů) a připraví ho víc, než jste si objednali/řekli, končí nevyžádaný zbytek v koši. To mi přijde však opravdu marnotratné a nechce se mi to ani věřit.

Zvířata ve volné přírodě

Co jsem milovala na Novém Zélandu, miluji i na Kanadě. A to je blízkost, jakou má člověk ke zvířatům ve volné přírodě. Ale asi je o trošku bezpečnější setkat se s „opalujícím se“ lvounem na zélandské pláži než opravdovým nefalšovaným kanadským medvědem. I my jsme měli štěstí a viděli několik zvířat: mládě medvěda černého hrajícího si hned vedle dálnice v provincii Québec (podařilo se nám ho vyplašit se dírou v plotě se vrátil do míst, kde žádná auta nejezdí. Snad tam s maminkou medvědicí zůstal napořád a neskončil pod koly rychle uhánějícího auta. Nebylo by divu, Kanaďany bych rozhodně nezařadila mezi top řidiče světa. Občas jsem měla pocit, že snad ani nevědí, že má auto blinkry na signalizování změny směru jízdy). Velrybu brázdící pobřežní vody řeky Sv. Vavřince za svitu vycházejícího slunce. Kojota, který měl své dny už spočítané. Zvídané srnky nedaleko národního parku Mont Tremblant a jiné skvosty přírody.

Co nám ale vyrazilo dech bylo, když jsme zjistili, jak jsou Kanaďané marnotratní. Nejednou jsme viděli hlavy losů (moose) připoutané provazy na kapotách auta. Jako trofej. Nejsem úplně fandou zabíjení zvířat pro zábavu. Ale co mě šokovalo bylo, že oni podle všeho jenom zabijí nevinné zvíře, uříznou mu hlavu a zbytek nechají v lese. Stále doufám, že jsou to jenom fámy, které se k nám donesly a lovec, který nám to potvrdil byl jenom výjimkou. Jak odporné. Jak nelidské. A to se Kanada řadí mezi vyspělý západní svět.

Nejen toto, ale i pár dalších „drobností“ mě utvrzují v názoru jednoho českého lékaře (kterého jsem před odletem do Kanady navštívila a nechtěla mu věřit), že je Kanada v mnohých ohledech necivilizovanou, rozvojovou zemí. Což je pro mě obrovským překvapením.

Pozor na příchozí sms

V Kanadě je několik operátorů, největší jsou asi Rogers a Fido. Stejně jako na Novém Zélandu jsem si chtěla koupit SIM kartu, abych komunikaci měla levnějsí než ze svého českého čísla. Koupila jsem ji tedy (aktivace nové karty 40 CAD, 20ti dolarový kredit a daň a rázem jsem byla o cca 70 dolarů lehčí) a byla překvapená, když byla o pár dní později prázdná a mně čekalo opětovné dobití kreditu. V Kanadě neplatíte jenom za odchozí hovory a odeslané sms, ale také za hovory příchozí a příchozí sms, což podle mě nedává žádný smysl, ale realita je taková! Můžete si navolit různé zvlevněné tarify a doby volání, to ovšem nic nemění na faktu, že pořád platíte, platíte a platíte.

Co mě rovněž překvapilo byl fakt, že mi v každé provincii bylo přidělené nové mobilní číslo (vždy desetimístné, v Québec začínalo 514, v Ontariu 613).

Javorový sirup a dřevorubectví

Kanada je zemí javoru, javorového listu, javorového sirupu a dřevorubectví. Javor je nádherný strom, jehož list je na všudypřítomné/všudevisící národní vlajce. Dalekokosáhlé lesy, které jsou nepochybným národním bohatstvím (dřevorubectví bych bezpochyby zařadila k národnímu „sportu“), jsou plné javorů/maple trees. Javorový sirup se na jaře stáčí a „popelnice“ na stromech připevněné slouží jako nádoby na jeho sběr. Je sladký. Často se dává na palačinky a jako suvenýr ho najdete snad v každém obchodě.

Překrásný podzim, dechberoucí zima

Vidět Kanadu na podzim a ochutnat její zimu bylo mým dlouhodobým snem. Není to o tom, ža barvy podzimu v našich zeměpisných šířkách nejsou krásné. Ale odstíny, které jsem na vlastní oči viděla na podzim v této zemi, by Kanadě mohla závidět leckterá paleta náhodného malíře. Barvy skutečně září, jsou neuvěřitelně syté a husté. Máte pocit, že vás to snad i oslepí. Mým snem bylo vidět Niagáry na podzim a nejen tento sen se mi spnil. Kanada je v tuto roční dobu překrásná kdekoli.

Kanadské zimy jsem se trošku bála. Můj průvodce hlásal, že v okolí Ottawy je v zimě -40°C a je zde prý ještě větší zima než v Rusku. Na to jsem se opravdu moc netěšila. Ale nebojte, seberte veškerou odvahu a vyražte. Nejenže překonáte sami sebe, ale budete nadšeni. Největší zima, kterou jsem zažila bylo minus 22 stupňů přes den a mínus 30 v noci (ale to jsem samo spinkala zachumlaná do teplých dek). Tak krásnou zimu jsem snad ještě nezažila. Přetože mrzne, je venku nádherně. Po drtivou většinu dní svítí sluníčko, obloha je blankytně modrá (prakticky bez mráčků) a pokud nefouká studený vítr (který teplotu nápadně sníží), nemůžete jinak, než mít úsměv na tváři.

Jinak je to prý za západním pobřeží (British Columbia), kde jsou dny šedivé a deštivé jako v Evropě. Ale to neznám z vlastní zkušenosti, tak to nebudu jakkoli komentovat.

Bilingvní země…na skok v Québec a Ontario

Pro milovníky jazyků je Kanada rájem. Nevím, jestli je to tak v celé zemi, ale v provinciích, ve kterých jsme se pohybovali my, to tak je. Vše je dvojjazyčně, anglicky a francouzky. Angličtina dává přídavná jména před podstatná a francoužština zpravidla za. Takže na zboží máte například „Canadian whisky canadien“, aby byly uspokojeny hlasy franko- i anglofonních Kanaďanů.

Provincie Québec a Ontario oddělenuje nezanedbatelně dlouhá hranice. Přesto, že jsme v obou ve stejné zemi, připadáme si aspoň trošku jako v jiném světě. Jiná pravidla, jiný jazyk, kulturu, zvyky a mentalitu není třeba zmiňovat z důvodů více než očividných.

Rozdíl je už třeba v přístupu k alkoholu. Zatímco jsme v Québecu mohli víno koupit v běžném supermarketu (jako je například Metro), v Ontariu jsme museli zavítat do specializového obchodu s alkoholem (občanku po nás nechtěli, ale to možná tím, že na teenagery už asi nevypadámeJ). Legální věk pro pití alkoholu je v Québecu 18 a v Ontariu 19 let. Přitom je velice snadné, jak tento „problém“ překonávají mladí v Ottawě. Stačí jim pouze přejet most a rázem se ocitnou v té druhé provincii a můžou se alkoholovému opojení oddávat až do rána.

Není míra jako míra

Jestli jsem to správně postřehla, užívá se v Kanadě běžný metrický systém (snad posledních 20 let??). Benzín se kupuje na litry, potraviny se prodávají na kilogramy (a dílčí jednotky), teplota se měří ve stupních Celsia a měří se v metrech a centimetrech. Avšak poměrně často se nám podařilo narazit na „starší generaci“, která stále užívá teploty ve Fahrenheitech, hovoří o hmotnosti v librách a měří vše například v inčích. Takže mnohá nedoruzumění a rozpačité úsměvy nebyly výjimkou.

Ve víně je pravda

Říká se, že ve víně je pravda. A nejinak tomu je, i pokud i s vínem kanadským. Je opravdu lahodné. A místní víné ledové (ice wine) jsem si opravdu zamilovala. Přestože výroba takového vína pochází ze starého kontinentu, zjistila jsem, že 80% světové produkce nyní obstarává Kanada (přesněji snad provincie Ontario). Jedná se o víno, které se nepije na litry (aspoň by neměloJ) ale po doušcích a nepatří mezi nejlevnější (lahvinka (375 ml) nás přišla na něco málo přes 20 dolarů). Úplnou kanadskou specialitou je červené ledové víno.

(Chtěla jsem přivést tento skvost domů na ochutnání, ale nepodařilo se mi vínko koupit předem. Poslední šancí byl duty free shop na letišti. Tam mě však prodejce varoval, že pokud Londýn není cílovým letištěm, může se stát, že nám lahve na letišti zabaví. To jsme nechtěli riskovat a tak nám chuť tohoto vína zůstává jenom ve vzpomínkách).

Kanadský humor

Ještě si vzpomínám, že jedna z nocí na letních (pionýrských) táborech za mého mládí byla tzv. nocí kanadskou. A také si vzpomínám, že již v té době mi vůbec nepřišly vtípky vtipné, jako například zubní pastou namazaná klika od dveří. A úplně stejný pocit jsem měla v Kanadě při tzv. Comedy Nights. Nedomnívám se, že to, že jsem se nesmála, je kvůli jazykové bariéře (i když vtipy jsou někdy náročné i v jazyce rodném, někdy musí člověk pochopit drobné jazykové niance). Mně ty vtípky a fórky a scénky prostě nepřišly vtipné. Poprvé jsem se domnívala, že je chyba určitě na mé straně (jak se bavíme záleží i na našem vnitřím rozpoložení a tom, kam zrovna zabrouzdáme v našich myšlenkách). Nevzdávám se. A tak jsem na pobodný večer vyrazila i podruhé. Nebylo to o nic lepší. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila zajímavou věc. Zatímco se Kanaďané váleli smíchy po zemi, Evropané se po sobě rozpačitě koukali. Nikdo z nás se nesmál. Asi jsme opravdu jiní a rozdíly v mentalitě jsou i v dnešním globalizovaném světě pevně zakořené a my budeme – chtě nechtě – jiní.

Do vkusu daleko

Vím, že vkus-nevkus je něco zcela subjektivního a relativního a rozhodně nelze nic obecně ohodnotit jako kýč. Pro mě jsou vrchol nevskusu například trpaslící, kteří se prodávají u hraničních přechodů, ale možná jsem jen příliš kritická. To, co jsem ale viděla v Kanadě, konkrétně vánoční výzdoby zahrad, to připravilo trpaslíky o prvenství na soukromém listu „No  way I like this“. Jedná se o něco tak neuvěřitelně přeplácaného a přezdobeného, že člověk opravdu jenom zírá…skoro až s otevřenou pusu. A navíc mi přijde, že sousedé snad (tajně) soutěží v tom, komu se do zahrádky vejde více. A přitom se rozhodně nejedná o levnou záležitost. Takový průměrně veliký Santa Claus, nafukovací příšera, stojí kolem 150 dolarů!

Kanada je ještě poměrně mladá země, která se možná v některých směrech stále ještě hledá…a hledá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *