Homepage - You've been wanderlusted!

Šrí Lanka_2015

S lodí, jež dováží čaj a kávu – báseň od Konstantina Biebla z 20. let 20. století – byla hluboko ukryta v mém podvědomí od dob gymnaziálních a občas vyplula na povrch. A to se léta opakovalo. A tak jsem letos vyrazila na bývalý Cejlon i já. Avšak ne na lodi. Pohodlně letadlem, 10 hodin čistého letu, vzdušnou čarou necelých 7 700 km mezi hlavními městy Prahou a Colombem, s jedním mezipřistáním v Dubaji do země, kde v současné době žije více než 2x počet obyvatel České republiky na ploše o cca 13 000 km² menší. Asie mě ze všech kontinentů lákala nejméně, nebyla mi blízká po žádné stránce. Představa velkého množství lidí, špíny, nepořádku, smogu, hluku. Možná i proto, že ráda cestuji do zemí, kde se aspoň trošku domluvím. Nečekala jsem, že bych se naučila pár slovíček sinhálsky. Ale voilá. A dveře k místním se vám otevírají mnohem rychleji. Jsou překvapeni a potěšeni a úsměv na jejich tváři se ještě více rozšíří.

Pohodlně se posaďte a mé šrí lanské postřehy si přečtěte zde.

Costa Rica_2014

Je to necelých 24 hodin poté, co jsme po třítýdenní výpravě přistály na letišti Václava Havla do prosincové šedi a teplotního rozdílu asi 30 stupňů. A já stále slyším bouření oceánů, cítím vůni tropů, před očima mám nekonečné variace zeleně, ze které opravdu přechází zrak. Vřelost a ochota lidí vám pomoci je na Kostarice naprosto odzbrojující a jenom myšlenka na ně vám na tváři vykouzlí úsměv, za který byste se nemuseli stydět ani při přebírání Oscara.

Výraz „pura vida“ na stránkách průvodce Lonely planet zněl sice moc krásně, něco jako čistý život, používající se jako pozdrav, poděkování či konstatování, že vše jde dobře. Ale jeho opravdový význam je hlubší. Blíže je to stoprocentnímu, úplnému či ryzímu životu. Ovšem šla bych ještě mnohem mnohem dál. Cítím, že PURA VIDA znamená lásku k životu a žití v jeho nejniternější podstatě, oddanost brát život tak, jak přichází a těšit se ze všeho, co přinese. Pura vida není jenom slovní spojení. Je přesně o tom, o čem by život měl být. O každodenním prožívání života, opravdovém žití a užívání si. Už jenom při jeho vyslovení místními se vám štěstí, živost a bohatost života zhmotňují před očima. Milujete tento životní styl, užíváte si a chcete ho napořád. A to samozřejmě můžete, neboť štěstí je o stavu mysli. Ale určitě to jde snadněji, pokud to všichni kolem cítí stejně, vřelost vám oplácejí vřelostí a na vaše poděkování gracias neodpoví jenom není zač, ale con gusto nebo ještě lépe con mucho gusto. A tak budete i nakupovat raději.

Pohodlně se posaďte a mé kostarické postřehy si přečtěte zde.

Samoa_2007

Sněhobílé písečné pláže. Zelenomodrá, světlince modrá, smaragdově zelená až neuvěřitelně tyrkysová průzračná voda (už vím, že tuhle pohádkovou barvu způsobují korály), koktejly na pláži…Tak to byla vždy moje představa ideální dovolené a nad prospekty cestovních kanceláří jsem více či méně skrytě snila. Během ročního pobytu na Novém Zélandu jsem se rozhodla svůj sen splnit a na nějaký ten ostrůvek v Tichém oceánu vyrazit…

Do nejužšího výběru se dostaly Fidži a Samoa. Jedna destinace zvítězila a minutu na to, už jsem její výběr opět zpochybnila. Rozhodování mi neusnadnil ani fakt, že jsem v práci měla kolegyně z obou ostrovů a samozřejmě byla jejich domovina tou nejlepší volbou. Upřímně si myslím, že celkem vzato je to jedno, protože všude je krásně. Ale z několika důvodů jsem se nakonec rozhodla pro Samoa.

Pohodlně se posaďte a mé postřehy z ráje někde uprostřed jižního Pacifiku si přečtěte zde 😉 .

Northern Cyprus_2015

Ve Středozemním moři je četné množství ostrovů a souostroví, mnohé z nich už byly poctěny naší přítomností 😉 . Tentokrát se štěstí usmálo na třetího největšího velikána (po Sicílii a Sardinii). V mnoha ohledech je podobný svým bratránkům avšak pro své jedinečné rysy se stal cílem naší letošní dovolené. Už jeho tvar zaujme naši pozornost a probouzí naši představivost (mně připomíná rejnoka :-D). Vítejte na Kypru, ostrovním státě politicky mezi dvěma kontinenty, geograficky mezi Evropou, Asií a Afrikou. Západně od Sýrie a Libanonu, severně od Egypta, východně od Řecka a jižně od Turecka. Je domovem dvou republik, které dělí nárazníková zóna hlídaná OSN: Severokyperské turecké republiky (uznávané pouze Tureckem) a jižní řecké Kyperské republiky, člena Evropské unie. Zamysleli jste se někdy nad jeho samotným jménem? Ani já ne. Kypr…Hm…Několik tisíc let před naším letopočtem zde byly významné měděné doly a název je odvozen z latinského slova cuprum, měď.

Pohodlně se posaďte a mé severokyperské postřehy si přečtěte zde.

Thailand_2016

Co mají společné Pláž, Rambo, James Bond (Muž se zlatou zbraní a Zítřek nikdy neumírá)? Ano. Jedná se o díla světové kinematografie. A ano. Kulisy jim poskytla země jihovýchodní Asie, která sousedí s Malajsií, Kambodžou, Laosem a Barmou. Slavný film Most přes řeku Kwai se sice natáčel v Anglii a na Srí Lance, ale most (oba) se nachází zde.

Profláknutá turistická destinace, ve které byl snad každý soused, soused souseda, kamarád ze školy, jeho teta. Poté, co zemi smetla tsunami v roce 2004, se zde masový turismus obnovil. Na první poslech pro mě tedy ne moc lákavé. Ale tato rozmanitá země nabízí mnohem více než okouzlující ostrovy, pláže a korálové útesy, kam míří většina. Ani vy nemusíte být obklopeni mraky turistů z Ruska, Číny, Francie, Holandska a Švédska. I tak populární a turisty oblíbenou destinaci můžete prozkoumat neturisticky a nechat se okouzlit jejím bohatstvím a barvitostí. Nasávat atmosféru země zářivě zelených nížin, rýžových polí, džungle chladivých hor severu i domova horských kmenů, vápencových útesů, pískovcových skal kaňonů, pozlacených chrámů, pochutnávat si na dobrotách pestré a hodně kořeněné místní kuchyně, nechat se masírovat, užívat večerů s hudbou pod širým nebem a procítit vůně Orientu v zemi, kde je náboženství přirozenou součástí života.

Jsme v bývalém Siamu, domovině siamských koček i bratrů, od kterých byl odvozen název siamská dvojčata. V zemi, která nebyla evropskou kolonií a v thajštině znamená “země volných/svobodných”. V zemi, která se pyšní hned několika NEJ…

NEJvětší vývozce řezaných orchidejí na světě (1500 druhů).

NEJdéle vládnoucí král na světě, který je na trůnu již od 40. let minulého století (Pchúmipchon Adunjadét, oficiálně Ráma IX., prohlášen za krále v roce 1946 a korunován o čtyři roky později).

NEJdelší název hlavního města na světě, zkráceně Město andělů (Krung Thep Maha Nakhon Amon Rattanakosin Mahinthara Ayutthaya Mahadilok Phop Noppharat Ratchathani Burirom Udom Ratchaniwet Mahasathan Amon Phiman Awatan Sathit Sakkathattiya Witsanu Kamprasit). Západní svět mu říká Bangkok.

NEJmenší netopýr světa žije zde (netopýrek thajský).

NEJvětší světový vývozce rýže (26 %).

Vítám vás v thajském království. Oficiálně se zde píše se rok 2599, žádná scifi. Tolik let uplynulo od doby posledního Buddhy. Ale čas obecně tady nikdo moc neřeší. Je právě TEĎ. Pohodlně se posaďte a mé thajské postřehy si přečtěte zde.

Copenhagen_2016

Dánsko. Skandinávská země, ale Skandinávie to není (leží hlavně na Jutském poloostrově). Spolu s Grónskem a Faerskými ostrovy tvoří Dánské království. Součást Evropské unie, ale euro tady není (dánská koruna, DKK, drobné mince mají uprostřed díru – stejně jako si to pamatuji z dob španělských pesos). Jedinou suchou hranici má s Německem. Omývají ho jak Severní, tak Baltské moře. A jeho vliv sahá daleko předaleko, australská opera v Sydney je z dílny dánského architekta Jørn Utzon (novinka pro mě: ať připomíná, co připomíná, ispirací prý bylo loupání pomerančů).

Při myšlence na Dánsko se mi hned vybaví některé s Dánskem neodlučitelně spojené pojmy, uloženy od dob gymnaziálních. Jiné vyplynou na povrch až déle. Další se v paměti toulají poměrně dlouho. Shakespearův Hamlet, princ dánský. Hans Christian Andersen. Malá mořská víla. Tycho Brahe. Lars von Trier. Stavebnice lego. Pivo Carlsberg. Firma Maersk zabývající se mimo jiné i lodní dopravou. Dánská státní vlajka je nejstarší na světě. Dánština nemá výraz pro „prosím“ a děkuji se řekně „tak“. Některé mýty musím rozbourat a mylné představy upravit. Londýn není nejdeštivější a Holandsko není jediná cyklistická velmoc.

Pohodlně se posaďte a mé kodaňské postřehy si přečtěte zde.

Guatemala_2017

Guatemala? Kde to je? Aha. Tak tam rozhodně nejezdi, slyšela jsem na každém kroku. Nebezpečná země. Samé drogy, přepadení a únosy. Jsi blázen. Možná. Je však současná situace v Evropě bezpečná a dává nám v klidu spát? Kromě hororových mediálních zpráv si, prosím, na seznam ještě připište, že se tato středoamerická země (velikostí i počtem obyvatel asi jako 1,5x Česká republika) nachází v tektonicky aktivní oblasti a ani zemětřesení, povodně a hurikány nejsou nečasté…

Guatemala (v indiánském jazyce místo obklopené stromy) momentálně nebyla v hledáčku mého cestovatelského objektivu, neboť střídavě prozkoumávám různé oblasti. A Střední Ameriku mám přece pokrytou nedávno projetou Kostarikou. A je tolik, tolik dalších míst, která prozkoumat chci. Je to destinace, která si mě našla sama. A dostala se mi pod kůži už při prvním došlápnutí suchou nohou na její půdu po překročení belizsko-guatemalské hranice na jakési bárce. A do srdce jakbysmet. Láska na první seznámení. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes ráno. Stojím v přístavu, z lodi mi podávají batohy a okamžitě ucítím neuvěřitelnou energii. Genius loci promluvil. Guatemala není perlou, co se týče třeba biodiversity. Je pro mě však absolutní královnou, co se týká rozmanitosti, blízkosti k původním obyvatelům a autentičnosti. Je tak svá.

Ano ano, i zde najdete modernější města s fastfoody a výdobytky západního světa. Ale já jsem zavítala na místa, kde se zastavil čas. Místa, kde vás tradice a každodenní život místních přenesou do doby dávno předkolumbovské. Místa, kde se pere jako za časů našich babiček. Místa, kde ženy v tradičním barevném oblečení s miminkem uvázaným v šátku na zádech nosí zboží na hlavě. Místa, kde muži v holínkách, kovbojském klobouku a mačetou za páskem tiše proplouvají vesnicí či na korbě auta odjíždějí za prací na kukuřičná či kávová pole. Místa, která vás nechávají snít.

Nikdy by mě nanapadlo, že je to jedna z mimoevropských zemí, kde bych si dokázala představit dlouhodoběji žít. Středoamerická země aktivních sopek omývaná Karibikem i Pacifikem, kde budete běžně potkávat Maye (ano, nikam záhadně nezmizeli). Země, která nenabízí málo a právem se vyskytuje na seznamu UNESCO. Od archeologických pokladů mayských památek světoznámého jména ukrytých v džungli a krásy koloniální éry s ulicemi plnými kočičích hlav i budovami z doby španělské nadvlády. Po poklidné rybářské vesničky na břehu zrcadlových jezer, s potomky afrických otroků či položené vysoko v pásmu Kordiller. Zemi pestrobarevných trhů, lahodných chutí a míst, která se naštěstí ještě nedostala na stránky průvodců a snad zůstanou dlouho nezanesena na turistickou mapu světa. Země, která do druhé poloviny 90. let trpěla dlouhých 36 let občanskou válkou. Země, kde vás Chapín(a)s (jak si Guatemalci sami říkají) i přes nelehké zkušenosti nakazí svoji přátelkostí, slušností, chutí pomoci a poklidným tempem života. Zapomeňte na zbytečný evropský stres, honěním se za vyšším plotem a zelenější trávou.

Pohodlně se posaďte a zde se mnou navštivte Guatemalu.

Belize_2017

Belize, trpasličí země (velikosti přibližně Slovinska, Izraele či Moravy) vmáčknutá mezi Mexiko a Guatemalu, je jednou z hlavních turistických destinací střední Ameriky. Malá velikostí, bohatá na krásy, zejména mořské a podmořské. Řekne-li se bariérový útes, vybavíte si pravděpodobně Austrálii. Ale na světě druhý největší a nejdelší bariérový útes západní/severní polokoule se nachází právě v Belize! A táhne se po celé její délce a ještě dál (kolem 300 km, to je stejná vzdálenost jako z Prahy na slovenské hranice). Součástí je Velká modrá díra (Great Blue Hole), téměř dokonalý kruhový útvar takových rozměrů, že je vidět až z vesmíru. Ráj pro milovníky šnorchlování a potápění.

Belize, bývalý Britský Honduras (do roku 1973), nebyla na seznamu zemí, které jsem momentálně chtěla navštívit. Měla jsem ji ve škatulce luxusních dovolených, neboť patří do finančně náročnějších destinací (i baťůžkář musí počítat s alespoň 50 USD na den a nebude bydlet v luxusu a každý den na party do ranních hodin). Jenže promo akce Delta Airlines za výbornou cenu (zpáteční letenka za necelých 14 000 CZK) a představa pár dní u Karibiku před výpravou do Guatemaly, se prostě nedala odmítnout. Opouštím tedy mlhu, sníh a šedivé lednové oblohy evropské zimy a vyrážím do teplotního rozdílu asi 40 stupňů. Už teď vím, že se do Belize vrátím. Třeba za šnorchlováním či potápěním nebo mayskými památkami ukrytými v džungli (i když v Guatemale jsou levnější). Možná na svatbu na pláži či líbánky. Kdo ví. Ale teď vás vítám na skok v Belize.

Vietnam_2018

Píše se druhý den roku dva tisíce devatenáct a já se po třech dnech pomalu probírám z několikadenního spánku, teplot o asi třicet stupňů nižších, oblohy šedivé a prvních letošních vloček. Pouhých 14 hodin čistého letu mě dělí od země, od které jsem nevěděla, co čekat, která mě překvapila svojí různorodostí a pestrostí a zaujala hravostí, barevností a vstřícností. V myšlenkách a pocitově jsem stále ve Vietnamu, zemi přibližně 4x větší než je Česká republika s devítinásobnou populací. Na mapě jihovýchodní Asie vypadá jako poměrně úzký, avšak dlouhý pruh země s pobřežím o délce skoro 3500 km (= přibližně 5x z Prahy do Bratislavy a zpět nebo 3x do Londýna), který skrývá pro mě nečekaná bohatství . Việt Nam není pouze zemí rýžových polí a lidí v tradičních kόnických kloboucích. Ve Vietnamu se nevyplatí být přehnaně ambiciόzní a snažit se vidět všechno. To kvůli různému počasí v severní, střední a jižní části země ani nejde a méně je zde určitě více. Vyplatí se důkladněji prozkoumat geograficky menší území než se během pár týdnů snažit projet zemi od severu na jih a nestačit se u toho ani nadechnout. Učím se cestovat bez očekávání a mít oči a srdce otevřené, příliš neplánovat a nechat se vést cestou.

Ty tam jsou doby, kdy jsem měla detailní plán trasy a přesný časový rozvrh. Nyní znám destinaci a hlavní oblasti, které bych ve Vietnamu chtěla prozkoumat. Už také chápu, že se svět nezboří, pokud uvidím jiná místa. Ta přinesou jiné zážitky, seznámení s jinými lidmi, jiné aktivity a jiná dobrodružství. Vyrážím do země, o které pramálo vím. Z dob studijních si vzpomínám na téma vietnamské války 50. – 70. let minulého století a hudba muzikálu Miss Saigon mi při vzpomínce zní v uších. Píše se prosinec 2018, můj čas je tentokrát omezený na 20 dnů čistého pobytu. Kvůli okolnostem a počasí (v lampionovém městečku Hoi An je krátce po záplavách) se nakonec vyklube cesta jižní částí země: Ho Chi Min City – Nam Cát Tiên – Národní park Cát Tiên – Đà Lạt – Mũi Né – Cần Thơ a delta řeky Mekong – ostrov Phú Quốc (centrální a severní část mě čekají příště). Místními autobusy projedu asi 1000 km a tímto vás zvu na společnou cestu po Vietnamu.

Bali_2020

Píše se 23. březen 2020 a dle předběžně nastíněného plánu jsem právě v tuto dobu chtěla šnorchlovat na Gili Islands (můj splněný cestovatelský sen). Chtěla. Měla. Do odletu do Evropy zbýval přibližně ještě týden. Člověk míní, život opravdu mění. Tedy v tomto případě virus mění. Třítýdenní plánovaná cesta se během pár dnů proměnila v honbu za letenkou zpět do Evropy a úprk z ráje. Epidemie přerostla v pandemii, klid vystřídala nejistota a vnitřní pohoda se během velmi krátké doby změnila v živoucí drama. Letecké společnosti začaly ve velkém rušit lety, letenky měnit za vouchery na lety budoucí, dostupné a existující letenky prodávat za astronomické částky. Otazník nad návratem se den ode dne zvětšoval. Štěstí v neštěstí. Po asi pětihodinovém čekání v předsálí místní kanceláře mé letecké společnosti se mi poměrně za pakatel (v této vypjaté situaci se částka zdá být za hubičku) podařilo změnit letenku. Odlet za dva dny. Respektive za 56 hodin, přede mnou odstartuje s posádkou a pasažéry ještě pět letů. I tak se dá měřit čas. Sláva, nemusím čekat na repatriaci. Myšlenka na repatriační let mě nejprve zarazí možná až vyděsí. Repatriace je přece pro mrtvé, převoz těl ze zahraničí v důsledku smrti, ne? Ne. Opět jsem se něco naučila.

Člověk se většinou z dovolené nechce vracet. Aspoň já ne. Žiju naplno denně od úsvitu do západu nebo spíš do dalšího úsvitu. Stereotyp je ten tam, houpací síť, koktejl v ruce, pláž, hory…ať je vaše představa jakákoli. Skutečnost, že jsem momentálně v pořádku zpátky v ČR považuji za nemalý zázrak. Cestování v době, kdy světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásí pandemii, je unikátním a vskutku nezapomenutelným zážitkem (myslím, že počet šedivých vlasů na mé hlavě exponenciálně vzrostl a převýšil tak mé měděné kudrny). Mám ráda adrenalin, dobrodružství je moje prostřední jméno. Ovšem za jiné situace. Za předpokladu, že moje volba je dobrovolná. Za předpokladu, že Corona je ve všech pádech skloňovaný název mexického piva a ne smrtící virus (COVID-19) v současnosti sužující celý svět.

Zavřu oči, přesunu se o pár let zpět a slyším, jak bývalá kolegyně o B.A.L.I. básní. Vyslovuje jméno ostrova s takovou vášní a zalíbením, že Bali chci zkrátka poznat osobně. Rychle se přenáším i do scén filmu ,,Jíst, meditovat, milovat“ (Eat, Pray, Love) s Julií Roberts a na stránky knihy ,,Muž, který chtěl být šťastný“ (autor Laurent Gounelle). Ano, tam chci být. Asi před sedmi lety se zrodil můj sen jménem Bali a je rozhodně snem splněným, i když momentálně jenom částečně. Věřím, že se sem v dohledné době vrátím a pořádně prozkoumám i sever a východ této překrásné země, další pláže, chrámy, navštívím slavnosti, více proniknu do kultury a nekonečné hodiny strávím ochutnáváním místní kuchyně. Vždyť láska prochází žaludkem. Pohodlně se posaďte a společně se mnou nahlédnětě do krás ,,Ostrova Bohů”. Ostrova sněhobílých i černých pláží, zeleně a sítě rýžových polí, plantáží, náhorních plošin, aktivních sopek, džungle a vodopádů, chrámů, obětin a nejluxusnější kávy světa, vůně hřebíčku a vonných tyčinek. Ostrov, kde žijí tradice a rituály a náboženství je životním stylem. Ostrova velmi přátelských, slušných a pohostinných lidí, jejichž oči se smějí a z jejichž projevu vyzařuje klid. Klid tak hluboký, že rázem naplní i mé srdce mírem.